Elfcon




































Co je nového       Předchozí Elfcony      Diskuse o Elfconu       Kontakty a odkazy



Historie Posledního spojenectví
a pád Temného pána,
jak je viděla a zapsala Calaquien z Modrých hor,
toho času nejvyšší velitel vojsk Eldar a snoubenka Sauronova

Když se ve vzpomínkám vracím k oněm pro nás tak slavným dnům, vybavuji si hlavně mráz, vichr a sníh. V kterýkoli jiný rok bychom byli zůstali po celou zimu zalezlí ve věžích a hřáli se u krbů, ale Gil-Galad dobře věděl, k čemu se schyluje, a podle jeho rozkazů jsme hnali koně Středozemí ve snaze získat strategické výhody a dostatek zásob na nadcházející střetnutí.

Musím přiznat, můj milý čtenáři, že jsem nikdy nepatřila k těm, kteří mistrně vládnou mečem, a nenacházela jsem potěšení v tom státi v prvních řadách bitevní linie. Nevydala jsem se tedy k Barad-dur ani k Rhunu, kam zamířili moji bojovnější druhové, ale spolu se svou přítelkyní Morfinwen jsem odjela do Minas Anor, kde jsme doufaly v příznivější přijetí. A také se nám ho dostalo, neboť král Elendil, jenž byl odeslal své lidi na výzvědy stejně jako náš pán, v samotě své věže toužil po společnosti a zpovídal každého z poutníků, kteří dorazili do jeho města. Ve své moudrosti už dávno věděl, že Temný pán získává moc a chystá se k finálnímu úderu, a tušil i to, že tento bude veden proti Minas Anor. Hledal tedy prostředek, jak posílit obranyschopnost svého města a jak získat spojence.

Při soukromé audienci nás Elendil požádal, zda bychom byly ochotny sehrát roli poslů mezi Sluneční věží a Modrými horami. Viděl totiž určitou nadějí pro bílou stranu, pokud se dokáže sjednotit. Chtěl znát Gil-Galadovy podmínky pro uzavření spojenectví. Takový úkol přinese čest každému, kdo se ho zúčastní, a proto (a také, protože časy jsou zlé, i pro slibovanou odměnu) jsme ho přijaly. Když si byl Elendil jistý naší důvěryhodností, přidal ještě jednu, tajnou zprávu. Měly jsme se svého pána otázat, zač si cení jeden ze Tří.

To, že Elendil věděl, že v Ered Luin je ukryt jeden z těchto tak mocných artefaktů, nás překvapilo, vždyť i mezi Eldar se málo vědělo o tom, kdo je jejich majitelem. Ale snad tato informace dobře poslouží a přinese bílé straně vítězství!

Gil-Galad nás přivítal nezvykle vlídně. Chvíli rozmýšlel nad odpovědí a pak nám předal tajný vzkaz. Ke spojenectví se připojí, pokud mu Elendil odpřísáhne podporu v případě napadení Ered Luin. Na oplátku mu slíbí totéž. A co se jednoho ze Tří týká… na skalách Modrých hor roste jen málo stromů a Eldar k přežití potřebují dřevo více nežli prsteny… snad by tedy Elendil mohl poslat tak třicet vozů toho nejlepšího dřeva a pak dostane to, po čem touží. A znova cesta přes půl země. V Minas Anor nás už netrpělivě očekávali. Elendil nás přijal ve svých soukromých komnatách. Krom nás tří tam byl ještě jeden muž. Nikdy dřív jsme ho neviděly, ale jeho tvář, tak podobná Elendilově, a ušlechtilé rysy prozrazovaly syna svého otce. Jen korunní princ Isildur směl být zasvěcen do tohoto jednání. Elendil vyslechl slova našeho poselství a pak vytáhl z kapsy hedvábný míšek. Rozvázal jej a v dlani se mu zalesklo cosi zlatého.

"Řekněte svému pánu, že i já mám jeden z Prstenů! Hleďte, jeden z Devíti!" pravil s hrdostí v hlase. "Zeptejte se ho, zda toto mění podmínky našeho ujednání!" "Nerozhorluj se tak, otče," vstoupil mu do řeči Isildur. Byl ještě mlád, ale měl v sobě důstojnost dávných králů. Říkalo se o něm, že se stane vrchním velitelem vojsk Edain. "Prsteny jsou jedna věc, ale opevnění věc druhá. Za své lidi mám pro vašeho pána ještě jednu zprávu, o jejíž vyřízení vás žádám. Chceme postavit další věž, kterou bychom používali jako základnu, na půl cesty mezi Minas Anor a Ered Luin. Jak dalece bude váš pán ochoten podílet se na její stavbě a jejím obsazení posádkou?"

Další zprávy, které musely být co nejrychleji vyřízeny… Jiní si získávali slávu na bojištích pod Barad-dur, a my stále coby poslové štvaly koně a bez valného výsledku. Ale taková už je úloha těch, které si štěstěna nevyvolila jako hrdiny, myslely jsme si a snažily jsme se splnit svůj úkol co nejlépe a nejrychleji. Gil-Galad se zdál potěšen vývojem situace. Ano, pokud si Isildur postaví věž, pošle mu do ní posádku. A co se týká jednoho z Devíti, co by prý Elendil říkal na malou slevu, řekněme dvacet vozů dřeva místo třiceti? Tyto podmínky byly pro Elendila víc než přijatelné. Požádal mě, abych ho doprovodila do Ered Luin, neboť neznal cestu. Byl pevně rozhodnut uzavřít spojenectví mezi Edain a Eldar, to, které později vstoupilo do historie pod názvem Poslední spojenectví…

Ještě než jsme opustili brány Minas Anor, rozhodl se odměnit nás za naše věrné služby a prozradit jedné z nás dávné tajemství, od věků předávané mezi potomky Elrosovými. Na dosavadním vývoji věcí jsme měly stejný podíl já i Morfinwen, a proto jsme se dohodly, že rozhodne los. A právě ten, milý čtenáři, snad změnil chod historie, alespoň tak se mi to nyní zdá, a byl tím, co mě vyneslo tak vysoko. Tím tajemstvím, které mi Elendil svěřil, byla moc bořit vůlí hradby pevností. Jen málokdo v celé Středozemi toto dokázal, a po uzavření Posledního spojenectví se právě tato má schopnost stala tím, na čem jsme s Gil-Galadem postavili plán pádu Sauronova. Gil-Galad mne jmenoval svým zástupcem a kapitánem Eldar a svěřil mi vojenské velení celé operace. Měli jsme se probojovat až k branám Barad-dur, pak odlákat skřety a já, jen s malou skupinou věrných, kteří by mě chránili svými těly, jsem se měla postarat o pád Temné věže.

Rozhodla jsem se zasvětit do našeho plánu i Elendila, neboť tak jako tak cesta do říše Temného pána vedla kolem jeho pevnosti. Jak se dalo čekat, ochotně se připojil. Spolu s Isildurem jsme šikovali naše lidi ke zteči. Zdálo se, že vítězství bude snadné. Stáli jsme před branami Barad-dur, skřeti se krčili vevnitř a připravovali se k poslednímu zoufalému boji, zatímco já sbírala síly k úderu, který by rozmetal hradby v prach. V tom jsem zahlédla temný stín, který se mihnul kus od nás, a v hlavě mi zazněla slova rozkazu: "Zanech svého marného pokusu, hloupá elfko, a vrať se domů!" S hrůzou jsem zjistila, že nejsem schopna mu vzdorovat. Ještě jsem vykřikla na Isildura, ať se pokouší udržet naši linii, a pak už jsem proti jela s větrem o závod až do Ered Luin. Teprve v okamžiku, kdy jsem projela branami našeho města, jsem znova převzala vládu nad svým tělem. Můj král se tvářil velice překvapeně, když jsem v plném chvatu vjela do města a pak zase beze slova odjela, ale nebyl čas mu nic vysvětlovat.

Isildur na mě u Minas Anor. Museli se stáhnout a jeho zvědi mu hlásili, že Sauron staví další pevnost, na dohled od Barad-dur. To bylo zlé. Přemýšleli jsme, co dál, když tu jeden z mých lidí nesměle navrhnul: "Co kdybychom se pokusili využít kouzla neviditelnosti? V Lórienu prý mocná Galadriel prozradí jeho tajemství tomu, kdo splní její podmínky…" Pohlédli jsme na sebe s Isildurem s novou nadějí. Ano, to by mohlo vyjít! A navíc prý trpaslíci před nedávnem objevili beranidlo, které by svou silou mohlo zbořit druhou z bran!

Trochu jsme se báli, jak zareagují Mórijští trpaslíci na naši odvážnou žádost, aby nám zapůjčili jeden ze svých nejmocnějších artefaktů, ale jejich král, moudrý Fréin, si uvědomil, jak by získal Sauronovým pádem, a přikázal svým lidem nejen vydat nám Beranidlo, ale i připojit se k nám při útoku na Temnou věž.

Zahaleni v plášť neviditelnosti připlížili jsme se s Tím, který nesl Beranidlo, pod hradby obou věží. Zevnitř jsme slyšeli mocný Sauronův hlas, jak rozdává rozkazy a připravuje plány, netuše, že už za pár chvil budou všechny zhaceny. A opravdu, Temná věž padla, stejně jako její družka, a zbytky Sauronových vojsk byly zahnány na útěk a sám Sauron musel hledat útočiště v království Východňanů.

Svěřila jsem velení nad pronásledováním zbylých skřetů Isildurovi a vrátila se domů podat zprávy Gil-Galadovi. Můj král byl potěšen slávou, kterou jsem přinesla Ered Luin, a daroval mi vzácný dar - jeden ze Tří, Vilyu. Hrdě jsem přijala tuto odměnu za své služby, ale rozhodla jsem se jej skrýt a neužívat veřejně, neboť zrádci jsou mnozí a dokonce i mezi elfy, ač se tomu srdce zdráhá věřit. Můj král mě poslal za Paní Galadriel, která mne měla naučit používat všechny schopnosti mého daru. Poslechla jsem jej a odjela do Lórienu. Paní ze Zlatého lesa mne přijala vlídně a svěřila mi tajemství Prstene. Byla bych s ní ráda zůstala v přátelském rozhovoru, ale tušila jsem, že mě brzy bude potřeba jinde. A také tomu tak bylo.

Už zdálky jsem viděla, že u Rhunu se něco děje. Pobídla jsem koně a brzy jsem stanula proti našemu králi. Ten pohled mne na chvíli ochromil. Objímal se s královnou Chalaš a vybízel nás, ať se vrátíme domů, že uzavřel spojenectví se Sauronem i s Východňany, že už nemáme dále válčit a že se máme stáhnout. Viděla jsem také, jak mnozí už sahají po meči, rozhodnuti tu proradnost ztrestat. Velekrál Noldor neposkvrní svou krev sňatkem s tou proradnou Východňankou! Cítila jsem, že mám jen jedinou šanci. "Eldar!", vykřikla jsem. "Komu věříte? Kdo vás vedl proti Barad-dur? Kdo s vámi byl v časech nebezpečí?" "Ty…" ozvaly se váhavé hlasy. "Za kým jdete? Za mnou nebo za Gil-Galadem?" "Za tebou," znělo už jistěji z davu. "Všichni jste byli svědkem toho, že mě Gil-Galad jmenoval svým zástupcem. Všichni vidíte, že nyní zešílel. Proto ho prohlašuji za zbaveného vlády!" Vyhýbala jsem se vyčítavému pohledu svého pána. Copak nechápal, že to byla jediná šance, jak mu zachránit život? Zavelela jsem k útoku a obrátila se k němu zády.

Eldar, nyní zbaveni pochybností, zaútočili s novou silou. Chvíli jsem pozorovala jejich boj a pak jsem se rozhodla vrátit se do Ered Luin a zjistit, co se děje tam. Gil-Galad měl ruku na jílci meče, když jsem vešla do trůního sálu. V očích mu ale zase zářil obvyklý jas a já věděla, že to šílenství bylo jen přechodné a že můj král je zase jako dřív. Vrhla jsem se mu k nohám a žádala ho o odpuštění. Nakonec mi jej dal. Můj milý čtenáři, chtěla bych tímto vyvrátit veškeré zvěsti o tom, že snad neprávem usurpuji titul krále Eldar, já se ho vzdala v okamžiku, kdy Gil-Galad nabyl příčetnosti a jediný titul, jejž chci nést, je kapitán Eldar a velitel vojsk.

Boj se chýlil ke konci. Naposledy jsem zavítala do Lórienu, pozdravit Paní Galadriel a vyprosit si přímluvu v Mandosově chrámu, který tam stál. Lórienská pani na mne čekala se zvláštním úkolem. Měla jsem získat od Gil-Galada jedno z jeho nejpřísněji střežených tajemství, tajemství Svůdného pohledu, a pak jej použít podle jejího přání. Slibovala mi za to bohatou odměnu, ale i kdyby to neučinila, vzhledem k jejímu postavení bych ji byla tak jako tak poslechla. Splnila jsem její rozkaz a stála na okraji Lórienu vedle ní, připravena použít onu zvláštní moc, až mi poručí. V tom proti nám kráčí sám Temný pán. V hrůze jsem se přikrčila, ale Paní zavelela "teď!" Pochopila jsem její úmysl a zároveň v tom viděla jedinou naději pro bílou stranu.

Usmála jsem se na Saurona a obrátila jsem se na něj slovy, o nichž jsem věděla, že jim nebude moci vzdorovat: "Můj milý, podívej se mi teď do očí. Podívej se na tu, kterou si budeš zítra brát za ženu." Temný pán se na mne zjihle podíval a v jeho očích zaplanul zvláštní oheň. Jako bych v něm probudila cosi, co měl před svým pádem, ale oč už dávno přišel? Cítila jsem svou šanci a pokračovala jsem: "Věnuj mi teď Jeden prsten. Chci od tebe tento dar jako zásnubní, jako důkaz tvé lásky ke mně!" Sauron stáhnul z prstu onen tak mocný předmět a podal mi jej. Galadriel vedle mne se prudce nadechla. Ano, chtěla, abych se Sauronovi pomstila za pohanu na Gil-Galadovi vynuceným manželstvím, ale že své moci využiji až tak, to netušila. Své slovo ale dodržela - odměnou za můj čin mi věnovala další z mocných prstenů, které měla v úschově - Naryu a dva ze Sedmi. Stala jsem se tak pravou Paní prstenů, neboť jsem v tu chvíli měla dva ze Sedmi, dva ze Tří a nádavkem Jeden.

Vrátila jsem se tedy do Ered Luin, poradit se se svým králem, jak zničit Jeden. Také jsem mu odevzdala Naryu i oba ze Sedmi. Jediný prsten, kterého si totiž cením, je Vilya, prsten s modrým kamenem…

V tu chvíli se už ale schylovalo k závěrečné bitvě. Na planině pod Barad-dur se shromáždily síly západu pod vedením Isildura a síly východu shromážděné kolem Saurona. V tu chvíli se ale projevil zhoubný vliv jednoho z Devíti, toho, který měl ve svém držení král Gil-Galad, a on přešel na stranu temnoty. Ta zrada způsobila zakolísání v našich řadách a já radši opustila bitevní linie, neboť jsem nedokázala bojovat ani proti svému králi, ani s ním. Ale i přesto, že stejný názor jako já mělo mnoho dalších bojovníků bílé strany, ti zbylí se nedali odradit a v lítém boji pobili své nepřátele do posledního.

Tak tedy, můj milý čtenáři, skončila historie Posledního spojenectví. Zlo bylo poraženo a dobro zvítězilo. Připijme tedy vítězům a modleme se k Valar, aby příště, až Temný pán znovu povstane (neboť Jeden, jaká škoda, nebyl zničen, ale ztratil se ve zmatku oněch dní), našli se další chrabří bojovníci, kteří jej znovu odrazí…

Fionna