Elfcon




















































Co je nového       Předchozí Elfcony      Diskuse o Elfconu       Kontakty a odkazy



Elfcon 2003

Je neděle, 23. března 2003, sedm hodin večer, čtyřicet tři minut.
Před chvílí jsem dorazila z dlouhého putování – domů, do Brna, panelového lesa jménem Líšeň. Musím přiznat, že se mi domů vůbec, ale vůbec nechtělo. Ale to asi i mnoha dalším lidičkám… však proč? Co bylo tím důvodem? A odkud jsem se to vlastně vrátila?
Začnu hezky od začátku…
Nebýt jednoho moc úžasného tvorečka – Wulfa – bych se o tom asi zavčas nedozvěděla a nezařadila bych se mezi stovku „šťastných“, jenž se stihli zavčas přihlásit. Kapacity této akce byly zaplněny během tří dnů po spuštění registrace… Mnozí už asi nejspíš tuší, o čem mluvím.
Ano, jedná se o úžasný, nepřekonatelný, legendární Elfcon (konkrétně o jeho 4. ročník).
:-)


Pátek, 21. března 2003
Část I. - Cesta

Vlak z Brna vyjížděl v 16:32, sraz na vlakovém nádraží byl o dvacet minut dříve. Když sme na místo určení s Arin dorazily, čekal tam už Entony, jeho drahá polovička Inushka, sestry Wan a Namarie a možná ještě další tvorové, kteří se mi teď nějak nemůžou vybavit, neb v pátek odpoledne bývá na nádraží většinou velmi rušno. Během dalších pěti až deseti minut dorazil zbytek, jako jest Des, Ellanor, Wulf … nechtějte po mně jména všech lidiček, mám na to naprosto příšernou paměť %-) Jediné, co s jistotou mohu říci, je to, že nás bylo celkem 14. Wulf a Desem se obětavě vydali vystát frontu a koupit hromadný lístek. Nám, čekajícím a nic nedělajícím, se zrodila v hlavě myšlenka, že bychom se mohli pro jistotu znovu přepočítat. A tím jsme způsobili trochu menší zmatky, že jsme se nakonec vydali na nástupiště v počtu 14-ti lidí a jízdenkou pro 15…

Ve vlaku bylo trochu těsno. Uskladnili sme se v uličce (žádné kupéčko nebylo volné) a vytvořili jsme moc hezkou bariéru, přes kterou se mohli dostat jen mrštní štíhlí lidé. Trochu nás zarazila jedna osoba ženského pohlaví, když se skrz nás pokoušela projet se „žracím vozíkem“ trochu větších rozměrů… to byl boj :-D Jinak se ve vlaku bavil každý jak chtěl a cesta ubíhala hodně rychle, že sem se až divila, když nás rychlík po hodině a půl vyložil v HavlBrodu. Vydali jsme se na pochod po vyznačené trase na místo konání Elfconu


Část II. – Začátek Elfconu

Když jsme po dlouhém pochodu dorazili ke škole, řekli jsme „Mellon“ a vzali za kliku, ovanula nás velice příjemná atmosféra, jež uvnitř panovala. Shodili jsme své zavazadla ze hřbetů, meče či jiné zbraně jsme opřeli o zeď a u stolku s nápisem „Prezence“ se z nás za malou chvíli stali právoplatní účastníci Elfconu :-) Mandos byl ještě obsazen nějakými velice aktivními mlátiči do balónu, a tak jsme se prozatím neubytovávali. Nasoukali sme se do kostýmů a zamířili jsme o Imladris, poslechnout si Melianino povídání o Wothanburgu. Asi nikdo, krom zasvěcených lidiček z JCsoftu (hlavně brněnské frakce), nechápal, proč jsme se tak moc smáli, když se Melian zmínila o „Gládiu“ a o bitvě, z níž se stala „Fraška“… :-D Po Wothanburgu nás čekalo milé uvítání od členů Avari – pořadatelů Elfconu – a byl oficiálně zahájen 4. elfconní ročník.

Nahoře v Lorienu se v tento 1. jarní den pořádala „Květinová slavnost“ a dole v Imladris v tu stejnou chvíli začínala Skogenova přednáška „Zrůdis Pictus – nemrtví“… pro co z toho se rozhodnout? No, rozhodně to nebylo lehké, ale nakonec jsem se spolu s Arin a Ellanor vydala na Slavnost. Vystoupaly jsme po schůdkách nahoru na elfí talan, který se proměnil v nádhernou slavnostně vyzdobenou síň. Veškeré dění se tam odehrávalo na podlaze. Účastníci právě začínající slavnosti seděli v kruhu podél stěn místnosti a ve vzniklém prostoru mezi nimi leželo spoustu talířků a mističek s nejrůznějšími semínky a sušenými plody, konvičky s čaji různých chutí a vůní… a mnohé další vytříbené elfí pochoutky. Vyzuli jsme se z bot a tiše se k nim přidali. Jedna z elfek hrála na kytaru a zpívala krásnou píseň – Slavnost květin právě začínala. Když dozněly poslední tóny hudby, promluvila Laisi Finwen sedící spolu se Scathou v čele nás všech. Mluvila o příchozím jaru, o semínkách, jež se probouzejí, o vztazích mezi lidmi a o mnoha dalších věcech, co mi promluvily do duše a utkvěly v srdci, ale podělit se teď o ně s vámi nemůžu, protože - ač ten pocit ve mně stále přetrvává - popsat ho nedokážu. Tiše jsme seděli a každý se probíral svými myšlenkami a pak Laisi Finwen za pomoci Scathy rozžala květinové svíce a my jsme si pak všichni postupně předávali plamínek a oživovali jsme své svíce, až měl každý z nás ve dlaních zářící světlo. A když pomineme Scathův připálený rukáv kostýmu a Lešiho a Ellanořiny ožehlé vlasy, bylo to opravdu nádherné. Sálem rozezněla jemná hudba vydávaná elfím hracím přístrojem (nepředstavujte si nic zvláštnějšího, než obyčejný CD přehrávač ;-)) a my všichni jsme vstali, chytili se za ruce (i se svíčkami) a lehkým elfím krokem jsme tančili kolem dokola. Pak jsme se zase usadili na zemi, popíjeli jsme a pojídali elfí pochoutky a pak jsme zase tančili… Jak už jsem se jednou zmiňovala, bylo to opravdu úžasné, ale čas neúprosně plynul a já jsem chtěla vidět Wellovu přednášku o Společenstvu prstenu (když jsem už přišla o Zrůdis Pictus), takže jsem to tam musela opustit a sešplhat z talanu.

A co se dělo na oné Wellově přednášce? Na plátně nám pomocí projektoru promítal nejrůznější obrázky z PP (herců) a dozvěděla jsem se plno dalších zajímavých věcí o filmu :-) Po přednášce, která skončila někdy před půlnocí, se v Mordou promítalo rozšířené Společenstvo, ale té projekce jsem se nakonec nezúčastnila, jelikož bych během čtyřhodinového koukání se na film stoprocentně usnula %-)

Dala jsem proto přednost pobytu ve Dně pytle a střídavě i v Dagorladu, kde se hrálo Proroctví, Talisman a nejspíš ještě něco dalšího. Byla na mě jasně znatelná únava a po mém nepodařeném pokusu o usnutí na stole ve Dně pytle, mě Arin přemluvila k tomu, abych s ní šla hrát šipky. Tak teda jo. Nepředpokládala sem, že bych se do toho terče mohla vůbec kdy strefit a litovala jsem okolní stěnu, která to měla schytat. S námi do hry se zapojil i Gror, takže jsme byli celkem tři. Nejprve mi to moc nešlo, ale pak se stal nějaký podivuhodný zázrak a já po urputném souboji nakonec vyhrála %-) :-) To byla čistě jenom náhoda, říkala jsem si, když jsme začínali hru druhou. Jenomže mě to zas nějak šlo a dokonce se mi povedlo strefit se jednou šipkou doprostřed terče a pak vzápětí hned i tou druhou. Třetí ovšem letěla už do zdi (nebo za skříň - ? :-D) No, i druhou hru sem vyhrála… to mi bylo vážně fakt dost divný…a ještě divnější mi bylo, když sem vyhrála i třetí (poslední) hru. Zázraky se dějí :-) Zároveň jsem ale zrušila přišroubovanou umělohmotnou násadu vzadu na jedné z červených šipek, takže tímto bych se chtěla majiteli velice omluvit (hmm... ještě tak vědět, kdo jím byl %-)) a v případě náhrady škody, způsobené hobití nešikovností, mě zkontaktujte :-)

Zahrabat do spacáku sem se šla až o půl paté ráno, tak teď přemýšlím a dumám nad tím, co dalšího jsem až to té ranní hodiny dělala… Nejspíš sem byla v Dagorladu a pozorovala (sedíce na stole) hráče. Pak začal Des hrát na kytarový inštrument a já, Arin jsme s ním sem tam zpívaly… uhh, když mě už nožičky i ručičky přestaly poslouchat, odebrala jsem se do Mandosu, kde jsem během zvukového představení Dolby Sorund (či jakže se to píše) chrápání okamžitě usnula.


Sobota, 22. března 2003
Část III. – LARP

Uáááá…ráno se mi obzvlášť zajímavě probouzelo :-D Ale moc utahaně sem se naštěstí necítila. Někdy před desátou jsme se vysypali ze spacáků a odebrali jsme se posnídat a poslechnout si povídání o LARPu od Poly. Když nás už o všem dostatečně informovala, začalo urputné rozhodování – zda se připojit na stranu dobra či zla. Samozřejmě, že ti „dobří“ byli skřeti, hobiti a jiná stvoření, obývající Hobitín, a ti „zlí“ byli oškliví elfové a zvrhlí hobitci, sídlící na druhém břehu Brandyvíny, a chtěli je z jejich krásného Hobitína vyhnat. Podle svého nejlepšího svědomí sem se přiklonila k hobitínskému společenství, vyznačující se převážně nevinným černým pomalováním obličeje ;-)

Byl to můj první LARP, takže jsem zezačátku byla ze všeho trochu udivená, ale díky ochotě milých skřetů sem se do své role hobití kouzelnice za chvíli celkem dobře vžila. Učili jsme se kouzelnickému umění u našeho velkého Mistra a později i u Růži Křepelkové, jež nás mnohé překvapila svými magickými schopnostmi a taky kouzlem „Závan lásky“ (postava zasažená kouzlem je na pět minut nesmrtelná a musí všechny v okolí láskyplně objímat) … o tom by vám mohla povyprávět naše milá Lobélie ze Dna pytle… :-D Na ní sme si to totiž všechno testovali %-)

Do boje samotného jsem se radši nijak moc aktivně nezapojovala (možná to byla chyba), jelikož neumím moc zacházet s mečem, a radši jsem to dobývání sledovala z povzdálí a sem tam jsem použila nějaké to kouzlo. Když se na scéně objevil ten úžasný „Závan lásky“ a já ho už konečně uměla používat, vymysleli jsme úžasný plán – asi pětičlenné „komando lásky“ mělo při bojích (zasaženo kouzlem) objímat nepřátele (teda aji naše spolubojovníky), a tím je vyrušovat z boje… hmm… ale sejně to nakonec bylo všechno jinak. Na závěrečnou bitvu jsme se přesunuli na volné prostranství, kde se sbíhaly tři cesty, a kouzla a čáry byly všem zakázány :-/ Co se dalo dělat. Sebrali jsme všechny své zbývající síly a začali jsme se bránit proti útokům elfů ze předu, zleva, i zprava. Měli proti nám výhodu – hodně lučištníků a štítařů, ale nějak ta bitva už dopadla. Oficiálně nejspíš vyhráli elfové a hobiti dobyvatele poté, co nám z plotu strhli náš fáborek, co sme měli bránit, ale to kupodivu nikomu nevadilo a bojovalo se vesele dál…

Po ukončení bitvy, kdy už zbylo jen minimum živých, hromadnému focení a úklidu lesa jsme se všichni odebrali zpátky do školy a po odzbrojení jsme se rozdělili na tři skupinky zhruba po 25-ti kusech, které se pak vydaly na poválečnou výpravu do místních hospůdek. Naše skupinka (obsahující z větší části lidičky z JCsoftu) vzala útokem hospůdku (či to byla restaurace?) „U Zlodějky“. Čekalo nás tam krásné rezervované místečko a velice, převelice miloučké ceny. Můj hobití žaludek se nechal zlákat kuřecími prsíčky s broskví a opékanými brambory :-) Mňamy, mňamy.. mňam!!! Po zasycení řvoucího žaludku sem čelila útoku foťáků, leč mnohdy bezúspěšně…grrr!!!

Když jsme se šly pak později a Arin nadýchat ven čerstvého vzduchu (vevnitř bylo dusno a Arin se jednu dobu začala dokonce i dost motat hlava…), připojil se k nám nečekaně Des. Asi ho inspirovalo mé vybíhání a sbíhání schodů a hopsání a napodobování jednoho tanečního kroku (ať žijou irské tance, perfektně se jimi zahání ZYMA) … věřte nebo ne, on nám tam Des najednou začal tancovat charleston!!! ?!? Při jeho mohutně vyvinuté postavě to vypadalo… dost zajímavě ;-) Samozřejmě, že se později vymlouval na těch pár piv, co po večeři pozřel, ale my hobiti nejsme hloupoušcí ;-)

Když ale ručička na hodinách zas o kus poskočila, většina z nás zaplatila svou útratu a vydali sme se na přednášku Františky Vrbenské.Docela nás překvapilo, že jsme po večeři dorazili jako první. Hmm.. takže přednáška se jen tak hned nekonala. Každý svého volného času využil po svém a asi nejroztomileji Wulf, jenž se složil na spacák a miloušce usnul :-) To se ale krásně fotilo!!! Cha chá.. ať žije oplácení %-)


Část IV. – Poslední večer

Františka nám na své úžasné přednášce povídala o eposu o Geserovi. Sice jsem byla dost hodně unavená a zákeřně mě přemáhal spánek, ale i tak si z jejího báječného povídání dost pamatuji. „..a sedl dítěti na peřinku a vyklovl mu očička!“ :-D :-D :-D

A taky se ještě musím zmínit o mém živém miláškovském polštářku, který nese taky zásluhy :-) Během přednášky využili mnozí zde přítomného palantíru, digitálních foťáků a kabelu a kdo mohl, přetáhl do něj své fotky. Jejich následné promítání bylo mnohdy velice silným zážitkem a z místnosti se ozývaly výkřiky stylu „Panebože!“ „Já budu vraždit!!“ „Grrr!!!“ či „Jdu si dělat plastiku!“ :-D :-) ;-)

Pak byla Wellova přednáška o Dvou věžích, kde jsme se mimo jiné dozvěděli taky hodně roztomilouškém o Glumovi. Chvíli před půlnocí, kdy přednáška končila, se někteří vydali na promítání onoho filmu, o němž Well celou přednášku mluvil. Já osobně sem se usadila ve Dně pytle a v polospánku jsem pozorovala hráče piškvorek a šipek. Někdy kolem třetí hodiny ranní mě únava překonala už definitivně a málem sem usnula už po cestě do Mandosu.


Neděle, 23. března 2003
Část V. – Loučení a odjezd

Ráno mě zase (nečekaně :-)) probudily paprsky sang (slunce). Původně jsem plánovala jít se mrknout na přednášky o Kedrigemovi a o Mackbethovi, jenomže… vylézt ze spacáku bylo pro mě v tu chvíli přímo heroickým výkonem. Naše lenošné válení však pak zčistajasna ukončilo oznámení, že rozloučení s názvem „O conu po conu“ začíná podstatně dříve, než bylo původně plánováno, z toho důvodu, že některým osobám jely vlaky už před dvanáctou.

Byla to opravdu „taková pěkná tečka ta tím naším případem“, jak se psalo v programu. Předávaly se ceny, fotilo se, Des a Andre moc hezky po hobitsku poděkovali výrobkyni toustů, bez jejíchž produktů by tu asi umřeli hlady…a prostě a jednoduše sme se loučili každý s každým a mě bylo moc smutno z toho, že to tady už všechno končí..a taky proto, že nebudu moct přijet na TaurCon. Ale co se dá dělat, už teď se šíleně moc těším na další Elfcon!!!

Ale vraťme se ještě zpátky… Zapakovali jsme si své věci, uklidili v tělocvičně a pak probíhalo poslední loučení. Jelikož jsme měli asi ještě dvě hoďky do odjezdu vlaku, brněnská frakce spolu s pražskou částí JCsoftu zamířila do námi oblíbené hospůdky „U Zlodějky“. Už se nás tam ani moc nelekli, když jsme se přiřítili s batohy, zbraněmi a v kostýmech. Usedli sme se dvěma stolům, na nichž se pak o něco později jasně tyčily sklenice se zlatavým a žlutavým mokem (pivo, džus) a ojediněle i s čajem. Většina z nás si objednala česnečku (asi si jí po vzoru Wothanburgu chtěli čistit zuby) a ti mlsnější (třeba já) slaďoučké palačinky se šlehačkou a jahodami. S plnými žaludky jsme po hodině a půl vyrazili => HavlBrodské nádraží. A tam nás Pražáci po obrovském rozloučení opustili a my jsme v nádražní hale zůstali osamoceni. Ovšem ne na dlouho. Přiřítili se tam totiž elfové, kteří chtěli jet vlakem do Prahy, ale… chudákům jim ujel.


Část VI. – Cesta domů

Ve vlaku se nám podařilo zabrat si pro sebe dvě kupéčka. V tom, kde sem byla já, Wulf, Arin, Entony, Inushka a ještě jedno osoba ženského pohlaví, co se odemne nechtěla nechat vyfotit (jakpak se jenom jmenovala ???), se začalo zpívat a hrát na kytaru. Zajali jsme totiž Dese a přemluvili ho, aby nám dělal hudební doprovod. Já jenom lituji jednu osobu neznámého původu, co s námi v tom kupé seděla a dělala, jako že nás nevidí (a taky hlavně neslyší)…

Cesta uběhla rychle, na můj vkus až příliš rychle… Vykoukla sem z okna, viděla sem ceduli HavlBrodu, vykoukla sem podruhé a už tam bylo Brno :-(

Ale den ještě nekončil. Většina nás se rozutekla všemi směry do svých domovů, ale Arin, já a Wulf jsme vyrazili do Dobré čajovny. Původně sme tam měli pobýt tak hodinku, než by jel Wulfovi vlak, ale… trochu jsme se pozapomněli, že když Wulf vybíhal a až na přespříští vlak, i ten mu ujel, chudáškovi. Nakonec zvolil jiný způsob dopravy domů a já a Arin jsme se, ač nerady, rozjeli šalinou do Líšně ..


Tak tedy skončila jedna z nejúžasnějších akcí, na níž jsem byla :-)
Mějte se všici krásně a snad se uvidíme na některém z dalších conů :-)
Héb, héb, kváky kvák… má milá uintaterária!



Sang Am