Elfcon


































Co je nového       Předchozí Elfcony      Diskuse o Elfconu       Kontakty a odkazy



ElfCon 2003

Můj příběh začíná v historických dobách kolem zimního slunivratu, kdy se ke kroužku převážně školou povinných děvčat, scházejících se v mém domě (coa Tuilindo, česky dům Vlaštovka) připojil mládenec tehdy nejasneho rodu, který si říkal dračím jménem Scatha. Kupodivu se mu tam líbilo, rychle zdomácněl a někdy v polovině února se rozhodl přijmout svou elfí identitu a jméno Faire. Brzy jsem zjistila, že je to muž plný protikladů. Spojoval v sobě nejen tvůrčí jiskru s krajní pedanterií (ach, požehnaná tolkienovská kombinace!), ale také hlubokou laskavost s absolutní nevypočitatelností. To jsem zakusila na vlastní kůži, když jsem ho pozvala na elfcon s prosbou, aby tam dělal rytíře-ochránce mým mladším dětem (ještě ve mně byla živá loňská neblahá zkušenost s některými hulváty z Východu). S laskavostí sobě vlastní okamžitě souhlasil. Pokud jde o nevypočitatelnost... o pár týdnů později jsem zjistila, že z mých a přidružených dětí začíná tvořit bojovou jednotku, která na sebe zákonitě soustředí útoky právě těch nejobávanějších nepřátelských válečníků. Jeho ideály byly vysoké (pozvednout čest elfů z prachu - ne za každou cenu vyhrát, ale bojovat čestně a neutíkat...) - nemohla jsem mu bránit. Ale v duchu jsem si byla jista, že naplnit je dokáže leda tak on a další dva starší zkušenější bojovníci, jeho spoluvelitelé...

Druhá nitka příběhu začíná už na prvním conu, na který jsem byla pozvána (raucon Kolín 2001, účast na mé přednášce 2 osoby). Už tehdy jsem cítila smutek nad tím, jak málo při fantasy setkáních prostředí odpovídá vnitřnímu náboji. Tolik nadšených lidí, často v kostýmech, přednášky na ta nejbizarnější témata... a s tím ostře kontrastující prázdnota opuštěné školy, ozvěny v chodbách, nástěnky s vyjmenovanými slovy a židličky s kovovýma nohama bezútěšně rachotící po tvrdém linoleu... Atmosféra prostředí pro mě byla vždycky důležitým prvkem a už tehdy ve mně asi začala klíčit myšlenka, že by se mohlo zkusit něco jiného. No - zkusila jsem si to.

Nabídla jsem organizátorům nikoli přednášku, ale prostředí: "elfí koutek", kam budou moci přicházet hosté - odpočinout, pobýt, pohovořit si o elfích jazycích či kultuře podle svého zájmu. Na poslední chvíli - abych to neměla tak jednoduché - jsem přimyslela ještě slavnost "Zrození květů", která k prvnímu jarnímu dni skutečně patří... Znamenalo to nejméně týden intenzívní práce: pečení, shánění, míchání čajů (které jsem si okamžitě k jejich velké radosti zkoušela na členech naší elfí jednotky, kteří všude kolem mne mezitím krájeli jekor, pilovali drážky do šípů nebo navlékali na jejich hlavice staré ponožky) - posléze shromažďování materiálů a balení nádobí. Podobalo se to menšímu stěhování (naštěstí mám zkušenost už ze čtyř).

Pátek dopoledne pro mě znamenal především nakládání. Vnaší archaické škodovce skutečně nezůstal ani kousíček nevyužitého mista. V poledne jsme vyrazili na nádraží a v pořádku se setkali s řidičem (Petr Hoffman), kterého nám Skogen sehnal a o němž jsem věděla jenom to, že prý dobře řídí. Byla to pravda! Než ujel dva kilometry, věděla jsem, že se s ním můžu cítit v naprostém bezpečí. Byl klidný, zodpovědný a šikovný. Navíc měl andělskou trpělivost (cestou zpátky mi prozradil, ze se ji naučil na své sestře :). Nerozházelo ho naprosto nic, i když je pravda, že se mě asi v půli cesty s nepatrným náznakem znepokojení zeptal, jestli na to auto mám technickou. Dokonce ani to, když si chtěl narovnat zrcátko a ono mu zůstalo v ruce. Bez mrknutí oka zastavil pokaždé, když to bylo potřeba, a upevnil ho novým kouskem klacku... Projížděli jsme krajinou, ozářenou jarním sluncem, a vůbec nevadilo, že jsme občas trochu bloudili (Faire, který navigoval, projevoval perfekcionistickou stránku sve povahy tak, ze pečlivě hlásil každou obec, kazdou zatáčku, každé prudší stoupání, a umělečtější stránku své povahy tak, že si občas spletl směr vlevo a vpravo :) – neboť bylo strašně krásně, všude kolem byl cítit právě ten první náznak rašící trávy či obilí, počínajícího nového života... V takový čas se dalo unést i to, když nejzkušenější bojovník naší jednotky zavolal, že ho sklátila chřipka.

Škodovka byla Bohudík tak hodná, že nás dovezla na místo bez poruchy. Podle návodu, připevněného na dveřích, jsme řekli "mellon" a vzali za kliku... a už jsem ke své radosti zjistila, že i letos jsou místnosti tak pěkně pojmenované jako loni... a zejména že nechybí ani Dno pytle. Oběd šel ve víru stěhování poněkud stranou, takže jsem padala hlady, avšak nedoufala jsem, že by Gudrun už byla schopna obsluhy hladovějících, po tom vyčerpávajícím kolotoči příprav, který má nepochybně za sebou... Opak byl pravdou! Stála na svém místě, statečná a srdečná jako vždycky. Po prvním toastu jsem cítila, jak se do mě vrací život - po druhém už jsem byla připravena na cokoli.

To ovšem bylo víc než potřeba, neboť zatímco všichni ostatní se okamžitě disciplinovaně vrhli do vojenských cvičení, mě čekala za pomoci několika obětavých dobrovolníků tříhodinová usilovná práce na proměně baletní tělocvičny v elfí útočiště. Při té příležitosti jsem zjistila, že mně přidělená místnost je skutečně "stranou hlavního dění", jak Skogen slíbil, ale žel také že to má všechny nevýhody této skutečnosti (lidé tam obtížněji budou hledat cestu, musí se při zařizování n krát lítat po schodech nahoru a dolů), ale žádnou výhodu. Nebyly tam totiž vůbec žádné dveře, takže nebylo kam připevnit plakátky na akce či oznámení, že je možno či nemožno vstoupit, ale zejména nebylo co zavřít, abychom se bránili hluku. A ten hluk byl nezanedbatelný, neboť v tělocvičně hned pod schodištěm právě jakýsi baletní kroužek nacvičoval Besedu a u nás nebylo slyšet vlastního slova. Za těchto okolností by byla elfí slavnost, plánovaná na večer, holou nemožností, i pokoušela jsem se přes organizátory zjistit, jak tomu bude v inkriminované době. Prý normální trénink, bez hudby. Přenášet veškeré zařízení a výzdobu do jiné třídy se prostě už nedalo stihnout, takže jsme to riskli.

Slavnost Zrození květů začala nadějně jen za občasných úderů míče. Po místnosti byly rozmístěné misky se semínky nejrůznějšího druhu a my si dopřáli časy ztišení potmě, kdy jsme vnímali potenciál obsažený v nich i v lidech okolo – porušenost Ardy i svůj vlastní podíl na ní (někdy v té době zezdola nezaznívaly už jen rány, ale i nadávky a občas i velmi silné výrazy, ale vlastně se to k tématu docela hodilo :) – a posléze jsme se spojili v prosbě k Jedinému o pomoc, o to, aby nám bylo darováno nove jaro a aby semínka rostla, a rostla rovně... Pak jsem vyhlásila, ze svět začal, skončí a trvá v Lásce a bylo zažehnuto první světélko. Následně jsem měla delší proslov o tom, jak těžké musí pro semínko být, stát se rostlinou, a abychom si to mohli aspoň trochu představit, vydali jsme se soused sousedovi, aby si s námi udělal, co bude chtít, neznámo co. Nevím, co během celé té doby prožívali ostatní v místnosti, ale já jsem vnímala všechno velmi silně a vnímala jsem i odezvu, podporu od hostí... i tomu vyrušování jsme se mlčky opřeli společně a bylo to moc krásné. Díky, přátelé, kteří jste tam byli, díky vám všem za statečnost, otevřenost a porozumění. Díky také všem "sousedům", včetně toho mého, za lásku, kterou vnesli do té chvíle vzájemných doteků.

Potom jsme zpívali, samozřejmě jak česky, tak quenijsky, píseň o semíncích, která mohou vyrůst, ale také nemusí, a o lásce, která je nad světem a promění je v plody. Přitom jsme si navzájem světlo podávali, až se rozsvítilo po celé místnosti. No a nakonec jsme pustili hudbu a tančili - totiž, několikrát se nám podařilo zvednout všechny a obejít do rytmu místnost, přičemž poprvé se symbolicky překračovala hranice mezi starým a novým - a bez špetky elfí obratnosti jsme se přitom opravdu neobešli, neboť nejenomže jsme měli všichni v rukou hořící svíce, také podlaha byla plná misek se semínky, misek s pohoštěním a lampionů. Ve zbytku času někteří seděli a hodovali, zatímco něco kolem pěti jedinců naprosto úžasně a nádherně tančilo a já se svou nejmladší dcerou jsme se občas méně nádherně, ale o to uchváceněji přidávaly.

Nikomu se nechtělo skončit, takže jsem se do půjčeného bytu dostala až něco po půlnoci. Tam jsem strávila noc střídavými pokusy o spánek a následně se ve stavu ne tak docela mrtvém, ale rozhodně ne plně živém vrátila do školy. Čekala jsem, že tam mnozí bděli minimálně do tří, kdy končil oficiální program, a tudíž budou všichni spát. První byla do značné míry pravda, ale druhé nikoli! Faire je všechny vzbudil v SEDM hodin a vyhnal na další trénink, takže v okamžiku meho příchodu bylo hřiště plné šermujících, tak zabraných do svého úkolu, že mě málem nezavnímali. No, já jsem měla taky plné ruce práce, pokud jsem měla do odchodu na larp navařit dostatečné množství posilujících čajů a napéct dostatečné množství lembasu... naštěstí mi moje nejmladší dítě vydatně pomohlo.

Nakonec jsem to nestihla a vydala se na cestu asi hodinu po ostatních, což bylo dobře, neboť ta hodina patřila mezi nejhezčí, které jsem tam prožila. Měla jsem v elfím koutku návštěvu, moc příjemnou, se kterou jsme si pěkně popovídaly o všem možném, o receptech na lembas, o přírodě, o vztahu k životu... Ladily jsme spolu skoro ve všem a doufám, že to nebylo poslední setkání.

Larp... co k němu povědět? O mnoho lepší než loni. Především to počasí... poprvé v historii pořádání elfconu žádný ledový vítr, žádná chumelenice! Surovců znatelně méně. Pravidla znatelně přehlednější. Jediný nešvar, který se z loňska udržel, bylo nekontrolovatelné množství nejrůznějších kouzel a tentokrát navíc (a zejména) ošklivých nakažlivých chorob, proti kterým (ta obludnost!) elfové nebyli imunní... :). Hra jimi byla několikrát doslova zamořena natolik, že to paralyzovalo jakékoli rozvíjení příběhu.

Děj se odehrával v Hobitíně za Vymetení Kraje. Vystupovali tam skvěle hrající Krajníci a Gríma, vydávající stále nové krásně nesmyslné vyhlášky... Lobélie s deštníkem... Sam a Růženka (vousatá)... a dědeček leprotik, který si získal srdce všech svým originálním vystoupením před Grímou. Trochu tristní bylo, že se většina hobitů (až na asi dva či tři a VČETNĚ!!! Sama s Růženkou) přidala na stranu skřetů, takže jsme Hobitín osvobozovali vlastně proti vůli jeho obyvatel.

Svým pozdním příchodem jsem promeškala scénu, kdy velitel elfí jednotky dělal psychoterapeuta mohylovému duchovi a pokoušel se ho přesvědčit, že pomsta nemusí být vždycky tím nejlepším řešením či tím, co mu nejvíc pomůže... Mé srdce však potěšil už jen fakt, že někdo konečně hraje "klaďase" s vervou a nadšením - to, že ty nemožné šípy bez letek s bambulkami na konci jsou schopné nejenom přeletět "řeku", ale i zasáhnout cíl - to, že děvčata z elfí jednotky navzdory mým pochybnostem opravdu bojují čestně a odhodlaně, neutíkají a pomáhají si navzájem... Dobytí Hobitína už bylo na dosah ruky, když byly obě strany skláceny další hloupou epidemií.

Největší chybou příběhu však bylo - jak už zjistili mnozí čtenáři - že skončil příliš brzy. Sotva si všichni osvojili potřebné schopnosti a děj se začal jakž takž rozvíjet, vyhlásili organizátoři konec a poslední bitvu - o dobrou hodinu, možná dvě, dříve než loni. Sama bitva ovšem byla velmi napínavá a strhující, bojovalo se do posledního muže a tak, jako by šlo o všechno, třebaže o vítězství bylo stržením určeného fáborku z plotu rozhodnuto dávno, dávno předtím... Zvláštní kapitolou přitom byl pacifista Leši, který po dobu bitvy nezúčastněně meditoval u plotu - až na jednu chvíli, kdy se v jeho blízkosti začal jakýsi méně ukázněný hráč dohadovat s organizátorem. V tom okamžiku se zvedl a vyslovil větu, proloženou tolika silnými výrazy, že jsem žasla nad tím, jak si je vůbec všechny dokázal tak rychle vybavit. Postižený už rozhodně jen zbledl a neřekl ani popel. Jo, i taková meditace může být někdy k něčemu dobrá...

V elfím koutku bylo otevřeno ještě i večer a v neděli dopoledne, než vypuklo další balení, stěhování, nakládání a odvážení. Celkově vzato už po slavnosti mnoho hostí nepřišlo - dali by se myslím spočítat na prstech jedné ruky. Stálo to kvůli nim zato? Rozhodně! Chtěla bych si to zopakovat? Nevím... Asi bych potřebovala, aby aspoň někteří projevili výrazný zájem. O popovídání o elfí kultuře - o další slavnost (stejnou jako ta první?)... Pak ano, myslím, že bych to dokázala. Ale slavnost, milánkové, bychom dělali asi kánoničtějším způsobem: v lese pod hvězdami. Za jakéhokoli počasí!



Laisi Finwen