Elfcon












































Co je nového       Předchozí Elfcony      Diskuse o Elfconu       Kontakty a odkazy



Elfí koník 2003

„Tak pojedeš?“ vyptává se Keplik, zatímco na školní chodbě před nástěnkou čekáme na další přednášku. „Když já nevím,“ vykrucuju se a vážně si nejsem jistá, jestli se mi chce. Mám přece spoustu jiných starostí a přebytkem volného času rozhodně netrpím. Třeba se mi to nebude líbit a jen si zkazím dobré dojmy ze Speciálu… A nebo taky ne… Ale vlastně nemám zase tak moc co ztratit, ne? „Tak teda jo,“ podepisuji si verdikt a doufám, že nestrávím víkend kdesi na Vysočině opuštěná všemi a ztracená mezi lhostejnou středozemskou havětí. Nakonec se už nejméně týden předem nemůžu dočkat. Nejraději bych vyrazila hned. Snažím se opakovat si známou věc, že když se člověk na něco těší, nevydaří se to. Marně. Očekávání věcí příštích je silnější než pud sebezáchovy proti případnému zklamání.

Slunečné páteční ráno mi kazí jen podezřele škrábavý pocit v krku. „Ne, jen to ne!“ zaklínám svůj imunitní systém a doufám, že ho posílí předávkování vitamínem C. Krátce po poledni chytím přecpaný autobus a přetrpím půlhodinovou cestu směr Praha jednou rukou visíc na tyči jak poloopičák a druhou přidržujíc kymácející se krosnu u svých nohou. Uleví se mi, až když mě vlak pražského metra vyplivne na Hlavním nádraží. „Výborně!“ nezapomenu se v duchu pochválit, když pod tabulí s odjezdy vlaků bezpečně rozeznám Balgain, která má být „vedoucí“ naší hromádky. Ve 14:08 nás nakonec do Havlíčkova Brodu vyráží devět. Na místě určení jsme přesně za dvě hodinky. Cesta k hostitelské základní škole, která se má brzy proměnit v bájnou Středozem a obydlit potvorami všeho druhu, netrvá dlouho. Jen je téměř celá do kopce… Po deseti minutách chůze začínám docela funět, ale hodlám dostát pověsti sportovkyně, a tak se tiše potím a modlím se, aby se ta zatracená škola objevila už za nejbližší zatáčkou. Kousek za náměstím se mé touhy vyplní.

Organizátoři nás hned za dveřmi stáhnou o sto pade, odškrtnou si nás na seznamu účastníků a vrazí nám do ruky placku, visačku a Neldelas, s nimiž nás pošlou do třídy s názvem gymnastický sál. Do spací tělocvičny se zatím nesmí, neboť tam až do půl desáté utužují svá těla jacísi fotbalisté. Nevadí. Vděčně shodím ztěžklou krosnu ze zad i v onom gymnastickém sále a zakousnu se do bagety a neldelasího čtení. Do prvého skutečně, do druhého obrazně. Po chvíli odpočinku se s Balgain vyrazíme převléknout. Civilní džíny a tričko vyměním za dlouhou černou sukni a hnědou halenku s květinovou výšivkou a doufám, že svým improvizovaným kostýmem „made by sekáč“ zapadnu. Program pak začíná přednáškou Melian o hradišti Wothanburg, jež se skupinka historických nadšenců pokouší postavit kdesi v severních Čechách a uvést tím v život středověký život doby románské. Zní to romanticky, ale i docela drsně. Melian je evidentně nejen nadšenec, ale i otrlec.

Vzhledem k tomu, že se nejvíce těším na ony osůbky, které jsem potkala na podzim na Speciálu, nevracím se po přednášce zpět do sálu, ale naopak vyrážím do centra dění. Mé obavy z toho, že si mě nikdo z nich nebude pamatovat a že nebudou mít zájem se se mnou bavit, jsou zbytečné. Se všemi se nadšeně zdravím a i oni vypadají, že mě rádi vidí. („Hurááá!“) Nejtradičnějším místem setkávání se stává Dno pytle aneb dle označení oraganizárotů blahobytná spižírna, kde si hladovci mohou dát čaj, kafe, toasty, chipsy i sladké sušenky. Brzy nás organizátorští „Avaři“ všechny (mezitím dorazily snad všechny očekávané skupinky) naženou do přednáškové místnosti alias Imladris a kromě uvítacích formulí na nás vybalí také vše, co se smí a hlavně nesmí a nebo naopak musí. Beren všechny přítomné například upozorňuje na nevhodnost používání mobilních telefonů, když už jsme tedy jaksi v té Středozemi, že… Ne, že bych snad nesouhlasila, jen mě to poněkud rozveselí, neboť z mého pohledu Berenova hlava vyrůstá z monitoru počítače a nad ním se tyčí promítací plátno… :-) Následuje Skogenovo poučení zájemců o příšerách nemrtvých, zombících a kostlivcích s poutavým názvem Zrůdis Pictus. Ostatně jistá kostra se má milému Skogenovi stát na tomto conu ještě osudnou………

Vedle toho, že se s nadšením účastním programu, pokukuji nenápadně po hodinkách. Přesně v půl desáté totiž hodlám s několika dalšími vtrhnout do spací tělocvičny a zmocnit se žíněnky. Ona houževnatost a otrlost je hezká věc, ale na starého spartánského otužilce, pro nějž je spánek na parketách slastí, si taky hrát nemusím. Poté, co se všemi svými spolucestujícími rozbiju tábor u jedné ze stěn tělocvičny, nechám si od milé hospodyňky Gudrun ve Dně pytle uvařit čaj a okolo jedenácté se přesunu na další přednášku. Wellovo nadmíru zasvěcené povídání o Společenstvu na filmovém plátně i o nejrůznějších klepech z natáčení si nemůžu nechat ujít. (Kde to asi bere? A pak že novináři jsou čmuchalové… pche!) Vzhledem k tomu, že činnost mého mozkového aparátu se v těchto nočních hodinách zpomaluje a člověk si nemůže zapamatovat vše, co by chtěl, pomůžu si diktafonem, který vše spolehlivě a pravdivě zachytí. (Není nad to, na každého něco mít :-)). Po výkladu následuje praktická ukázka: před našima očima defiluje Peter Jackson a spol. a pak i jejich dílo. Ačkoliv si vážně chci celé prodloužené Společenstvo vychutnat, své předsevzetí nevydržím. Když Frodík opouští rodnou hroudu opouštím i já promítací místnost Mordor a odebírám se do pytle (tedy spacího).

Uf, spala jsem vůbec? Nějakou tu chvíli asi ano, i když mi to tak nepřipadá. Nařízení organizátorské Devítky (která se mimochodem po celou dobu conu vznáší po chodbách školy v přízračné černé), že v tělocvičně se o půlnoci zhasíná je sice přínosné, ale udržet ticho a klid v místnosti, kde šíleně vržou lítací dveře a kde bydlí aspoň čtyřicet lidí, z nichž každý jde spát zvlášť, je přece jen dosti nemožné. Jeden nešťastník se ukládá opodál mého spacáku dokonce až za světla. Zamřížovanými okny se ale do tělocvičny dere sluníčko a tak se mi už okolo půl sedmé ani nechce zkoušet usnout. Pohodlně se uvelebím ve spacáku, sluchátka diktafonu na uši, tužku do ruky. Když za hodinku vypínám onen pekelný špionážní přístroj a zavírám blok s přepsanou Wellovou přednáškou, začíná ožívat většina mých spolunocležníků.

Přesunu se do Dna pytle ještě před největším náporem na pořádný hrnek kafe a očekávám sled věcí příštích. Na programu je LARP. A světe div se, já se na něj těším. Sama sobě se divím, kde se ve mně bere tolik nadšení, když při poslední (a zároveň první) larpové zkušenosti jsem byla ještě o málo zmatenější než pověstná lesní včela. No, možná za to může to neodbytně optimistické jarní podnebí, které, když nic jiného, slibuje alespoň neumrznutí. Přesto se na teplo příliš nespoléhám a raději se pečlivě zabalím do svetru, šály a kabátu, pod nímž navíc obratně maskuji své největší zbraně. Myslím, že i Saruman by mi mohl mou špiclovskou výbavičku závidět – můj modernizovaný palantír totiž zachycuje především zvuky a nefunguje na zaklínadla, nýbrž na tužkové baterky. Tentokrát jsem totiž neochvějně rozhodnutá se naplno zapojit do „Capture the Hobitín“. Poté, co nás Poly, autorka dnešních hrátek, seznámí se všemi možnými a nemožnými pravidly, vyrážíme do akce.

Za slunného sobotního dopoledne se tedy z centra rušného Havlíčkova Brodu vydá asi padesátičlenná skupina elfů, skřetů, hobitů a jiných potvůrek, všichni v příslušných kostýmech, dlouhých pláštích s kapucou a dřevěnými meči za pasem, štíty v rukou a luky na ramenou a místní obyvatelé utrpí lehčí šok. Zvláště pak motoristé, jimž znemožníme na chvíli průjezd, zírají na štrúdl podivných individuí s otevřenou pusou, popřípadě nevěřícným komentářem. Nedivím se jim, představím si, co bych si při takovém pohledu ještě před půl rokem pomyslela já…

V lese se rozdělíme: můžeme být zkorumpovaní noví obyvatelé Kraje a Hobitína, nebo čestní a spravedliví národové, kteří chtějí Hobitín dobýt zpět a slovy klasika prostě vymést Kraj. Nepřátele na život a na smrt dělí lesní cesta neboli rozbouřené a jistě odporně studené vody Brandyvíny. Mezi „ty hodné“ se přidá hlavně banda špičatoušatých elfíků s luky a šípy, mezi obránci získaného hobitího teritoria (kam se po zralé úvaze taktéž připojím) se to hemží hlavě bojovnými skřety a hobity, občas se objeví nějaký ten člověk a dokonce i ojedinělá elfka. Jinak jsou ale ti elfové hrozná chamraď. Jako hobitka usídlená v Hobitíně a spokojená pod Sarumanovou pevnou vládou, nemohu než souhlasit s moudrými slovy Grímy Červivce: „Ani ten prstýnek nebyli schopni zničit, museli to přenechat hobitovi… Špičatouší odporníci, špinaví, hnusní, tak vydrbaní a přitom tak vnitřně zablácení…“ Tolik slovo poezie. Snad se někdy bezkonkurenčně jazykově nadaný Gríma pochlubí svými dvěma básnickými sbírkami, jež dle vlastních slov „vydal ještě za svého působení v Edorasu“.

Hned po začátku hry přemýšlím, jakáže to schopnost by se mi jako hobitce - zlodějce mohla nejlépe hodit. Společně s kolegou stejné rasy i povolání se tedy vydáváme na průzkum a slibně zní už první rozhovor se služebníkem nejvyššího, Grímou. Kolega se prý může těšit na schopnost podřezávání hrdel, ale nejprve jsem na řadě já a moje výuka kladení pastí. Ubohý Gríma se prý u nás v Kraji šíleně nudí a velice by ho pobavil zpěv leprotického žebráka potulujícího se okolo…. Vydáváme se tedy za ním. „Máš prachy? Máš jídlo?“ vyštěkne o hůl se opírající chudák místo pozdravu. Během chvilky vyjednávání co a za kolik přesvědčíme chorého ubožáka, že jsme mu právě sjednali jeho životní kšeft. Jak se brzy ukáže, ani jsme moc nelhali. Za pouhé dvě piškotky zapěje Červivcovi tematicky příhodnou romanci o kostře, díky níž se v mém glejtu objeví schopnost drapnout nějakého nepřítele do pasti. Chcípák, z nějž „lezou žebra tak, že vypadá jako xylofon“, má na hudební nebe teprve vystoupat…

Jak dodatečně zjistím bylo by možné Grímu označit za kulturního guru národů Středozemě. V mnoha případech by se mu však dal připsat rozvoj kultury všeho druhu: pro příklad uvádím jen rozšíření tance mezi skřetice, podnícení tvorby komiksů v elfí komunitě, rozvinutí hobitích divadelních schopností v boji s imaginárním nepřítelem a další.

Mou pozornost v jednom momentě upoutá klanící se smečka skřetů (?) vzývající jakéhosi Lepíka. V paměti mi z jejich motliteb utkvěla asi toto: „Požehnáni budiž ti, co vzývají Lepíka… Lepíku, léči choré, dej naději chromým…“ Vyloženě dominantní postavou Hobitína je lehounce hysterická Lobélie Pytlíková ze Sáčkova: nejdříve všechny peskuje za nevychovanost, pak datluje, pak hébičkuje, pak řve, když jí zatýkají synáčka Lota, a nakonec všechny šíleně miluje. :-) Dole u brodu se zatím duch všemi prostředky snaží zvelebit místo posledního odpočinku svého těla. To, co začátkem odpoledne je pouhým placatým kamenem, stane se k večeru úctyhodnou mohylou zdobenou kůrou, jehličím, šiškami i barevným krepákem – na oplátku se díky mrtvole postupně všichni obyvatelé Hobitína stanou přeborníky v plavání. Kromě toho se les hemží malomocnými, které s potěšením nakazil pajdavý zpívající žebrák, osobami zadrhávajícími v řeči, jež dostihl démon koktání a jinými odpornými nebo přinejmenším podezřelými stvořeními.

S postupujícím časem se schyluje i k poslednímu soudu. Oba tábory se přesunou z lesa na bitevní plán a s havlíčkobrodskými paneláky v pozadí, děsíce kolemjdoucí smrtelníky, kteří si vyšli užít sobotní odpoledne za město, se navzájem krásně zmasakrují. Vítěz neznámý. Vůbec nelituji, že nevlastním žádnou zbraň. Raději se věnuji svému zlodějskému povolání - kradu informace - fotím.

Když se okolo páté odpolední houfujeme na školním dvoře, abychom se ve třech skupinkách vrhli na místní hospody, vyloženě se na to těším. Připojím se ke skupince Gudlíků a společně skončíme v restauračním zařízení U Zlodějky. Příznačné označení, vzhledem k mé odpolední roli. :-) Obsluha ale nemá se jménem podniku nic společného, jídlo máme na stole rychle a ani při závěrečném placení se nikomu neudělá nevolno.

Zpátky do brlohů, nor, jeskyní, stromových domů či jak kdo chce se vracíme na osmou, přesně na pohádku Františky Vrbenské. Je to krásně zmatená pohádka. Tedy možná jsem zmatená já, ale už po deseti minutách naprosto ztrácím kontext. To bude tou únavou. Přesto mi to nebrání naslouchat mile rozpustilému hlasu a představovat si příšerně hororové až roztomile sadistické scény z příběhu. Mezi tím vším zalévám svoje tělo dostatečnou dávkou kávy i zeleného čaje. Tentokrát usnout nehodlám, co kdyby se dělo něco zajímavého a já u toho nebyla…

A dobře dělám. Zajímavé věci se začínají dít záhy, ještě před plánovanou přednáškou Well + Jackson, díl druhý se totiž odehraje promítání digitálních fotek pořízených na LARPu. A nejen fotek. Na závěr totiž přichází umělecká hudební produkce, v hlavní roli leprotik Skogen a jeho nedostižně podaný song Kostra v uzenářství. Když vidím, jakým miláčkem publika se stal, což dokazuje především nadšený potlesk při promítnutí kterékoli jeho fotky, uvědomuji si, že je to šance i pro mě. Rychle se prohlásím jeho manažerkou (což se mi později pokouší Well ukrást, ale Skogen naštěstí dobře ví, kdo stojí za jeho úspěchem…). Už si to představuji: tisíce prodaných alb, koncertní šňůry, šílené hobití fanynky rvoucí si kudrnaté vlasy při pohledu na mou star, turné nejméně po celé Východní čtvrtce……… A ty zisky, ty zisky… :-)))

Díky podpůrným prostředkům vydržím celou přednášku o Dvou věžích, a dokonce i celé promítání. Hluboce se skláním před překladateli titulků. Skřet hrozící hobitovi nepříjemným chirurgickým zákrokem v oblasti dutiny břišní mě vážně pobaví. Než Jackson stihne odvyprávět celou svou představu, je něco okolo čtvrté ráno. Tak teď už se mi spát vyloženě nechce. A nejsem sama. Utvoříme hlouček podobně smýšlejících lidí, chvíli postáváme na chodbě, chvíli posedáváme v Dagorladu pak se zase přesuneme k počítači a znovu prohlížíme fotky. Společnost pomalu řídne a za okny začíná svítat. Je půl sedmé a už i největší vytrvalci včetně mě se jdou aspoň na hodinku zahřát do spacáku.

Ráno už se ve tvářích veškeré středozemské havěti zračí smutek. Neodvratný konec nedokážou zastřít ani Berenovo vyprávění o čarodějích ani Lešiho král Alby. Už nás nic nečeká. Jen zabalit, dojíst poslední výtečný Gudrunin toast, dopít poslední hrnek kafe, svléknout sukně, pláště i brnění a vzít si zpátky civil. Ani na jednu vteřinu toho víkendu jsem nebyla osamělá. Nedokážu to nijak rozumně vysvětlit, ale tihle lidi (elfové, skřeti, hobitové…) jsou tak milí a přátelští a komunikativní. A mám pocit, že si to myslí všichni. Všichni, kteří se sem přijeli bavit a bavili se. Bavili se, protože kdo se touží bavit, neměl by jen čekat, že bude baven. A tady se všichni bavili rádi a aktivně. Když se o půl druhé s krosnou na zádech loučím, stále ještě to nechápu. Jak mi tihle všichni mohou připadat tak blízcí, když je vidím maximálně po druhé v životě??? Ale vlastně proč to chápat, hlavně, že to tak prostě je.

Imunitní systém se nenechal oblafnout ani čajem ani ničím podobným. A tak teď sedím u počítače, chrchlám nejméně odporně než moje leprotická hvězda a navíc si ještě na rudý nos tisku kapesník velikosti padáku. Jsem na tom lépe jen v tom, že mám při ruce půllitrový hrnek čaje s citronem, rumem a medem. A píšu. Všechny velké dojmy ze sebe musím vždycky napsat (asi něco na způsob můj milý deníčku), a že tenhle dojem tedy byl!

Jana