Elfcon


























Co je nového       Předchozí Elfcony      Diskuse o Elfconu       Kontakty a odkazy



Elfcon očima mladého Gondořana

Poté, co stříbrné trubky na hradbách přivítaly 21.jitro měsíce Súlimë (protivným pípáním atomového budíku) a já si odbyla svůj každodenní výcvik (v chladných chodbách a třídách ZŠBeroun), konečně začaly události dostávat trochu nevšední ráz, když jsme si s Tinwen místo do Třebaně koupily lístek do Havl. Brodu (časy se mění, ale přímá linka Minas Tirith›Havl.Brod bohužel stále ještě neexistuje). Po hodině jízdy jsme dorazily do Mordoru (pro nezasvěcené: Praha)(cestou se připojily Aldariel a Mín a na nádraží Mordor-Smíchov Aruin) a po dalších třech hodinách na místo, kde jsme pomocí Aldariel, řídce věšených plákátků a posléze Lesziho vypátrali místo konání a složily se do tělocvičny, odkud jsme byli okamžitě vyhnáni. Zase o něco chytřejší jsme vyhledali Laisiin koutek, který se naší elfí bojové jednotce Lamairu měl stát po dobu Elfconu hlavním útočištěm. Setkala jsem se s Aramisem, mým bojovým dvojčetem, které jsem viděla poprvé v životě a se kterým nás vrchní generál Faire (někdo ho znáte pod jménem Scatha, ale upozorňuji, že to jméno ztrácí platnost!) okamžitě poslal do obchodů, které měly otevřeno do 17:00 (bylo asi 17:30). Rozhodně to byla dobrá příležitost, jak se poznat. Mé dvojče mi bylo ohromně sympatické a příjemné až na jedinou věc: neustále mě prosazoval jako velitele našeho cantilu, pardon, útvaru (upadám do elfštiny, ale když se v ní člověk dva měsíce učí povely, udělá to své) a já jsem prostě věděla, že na to nemám. No, nakonec to schytala Aldariel… Po návratu nás kapitán vyhnal na trénink v šesti, ostatní ještě nedorazili nebo pomáhali Laisi. Hezkou chvíli jsme trénovali sami, a jakmile jsem schytala odpornou ránu do žeber a lapala po vzduchu, Faire oznámil, že dorazil zbytek a jde se trénovat hromadně… Přežila jsem to:)

Následovala slavnost Zrození květů, na kterou už jsem četla spoustu lepších reportáží, já dodám jen velmi málo v podobě tohoto:

Nost-na-Lothion
Jemná vůně tichého sblížení,
Nesmělý svíček jas,
Jemné tóny písně ztišení,
Poselství dící hlas,
Nádherná slavnost květů zrození,
Plná ztracených krás.

Zbyla mi radost, bouřící srdcem,
A pár semínek, slepených voskem.
(Achjo, já nikdy nebudu básníkem!)

a vřelé díky Orsejce, která tam pro mne byla.

Někdo se pak odebral na Wella a posléze na…no…co to bylo? Ext.Spol. nebo TT? Ále, to je fuk… Já osobně jsem seděla na žíněnce v tělocvičně se Súrendil, Orsejkou, Aramisem, Aruinem a snad i Leszim… Nevím. Trošku jsme zpívali, povídali… Pak Leszi pokořil zámek jakési skříně, ve které mi nějaký inteligent zamknul plášť, a já, uklidněna tím, že mám zpět svůj ohoz, sladce usnula na talanu v Lórien…

…abych byla příštího dne vytržena ze sladkých snů hlasitou hubou, kterou se nás Faire snažil naverbovat na trénink – v sedm hodin!!! Pravdou zůstává, že by u mě s elfími písněmi nepochodil, kdyby následně nezačal zpívat sám(!), to už bylo trochu moc i na mou otužilost panoše… Pilně jsme trénovali, dokud kdosi poplašeně neoznámil, že „předmluva“ k LARPu právě začíná… Začala asi až za čtvrt hodiny, ale to je vedlejší…

Po ní jsme hrdě vykráčeli na dvůr, kde už se seskupovali všichni ostatní, se svou standartou, načež přikráčel Des a tak dlouho vychvaloval standartu Sviní, že jsem opravdu dostala chuť ji spatřit:) Pochod městem byl, tradičně, pro osazenstvo Havl.Brodu zajisté velice zábavnou událostí, nicméně já si jejich pohledy nemohla patřičně vychutnat, protože jsem byla donucena zpívat v quenijštině všechno, co jsem uměla, ať prý přeci jen vypadáme trochu jako elfové:). Na místě jsme všichni přijali fáborky svého rodu (já, věrna Gondoru, červenou) a po první poradě se všichni vydali vyhledat svého mistra, ať nás něco naučí. Já s Aramisem jsme se zatoulali někam dolů, kde jsme potkali nějaého tajemného mistra, jeho úkol značně zignorovali, potkali tři trpaslíky a poléze – Orsejku. Potřebovala se stát léčitelkou a musela najít tři léčivé rostliny! V březnu! Fionno, odpusť, ale ťukala jsem si na čelo. Vydala jsem se tedy pomoci Orsejce v jejím nesnadném úkolu, zatímco Aramis se vydal dál hledat mistra bojovníka, po kterém jako by se zem slehla:) Nakonec jsme našly takové značně improvizované bylinky (uschlou větvičku bezu, uschlý list maliníku, první kopřivu, nepravý pelyněk…), ale Fionna to milostivě uznala. Pak jsem Orsejku opustila a vyhledala Aramise, který, přesně podle mého očekávání, mistra nenašel. Tak jsem opustila i jeho a odešla do hospody. Tam jsem poprvé potkala Dědka Lepráka (není nutno podotýkat, kdo to byl, že?:)) a i jistého mistra zbrojíře, který mi řekl, že když mistra bojovníka najdu, dá mi zkušenost. Ach jo, pěkně si ze mě vystřelil, ale i legrace musí být…ale neptejte se mě, jak jsem zjistila, že je to on, asi byste se smáli ještě víc…

Když jsem z něj vyloudila dračí zbroj (pokud na fotkách na mé hlavě spatříte věněček z jehličí, je to ona), zhlédla jsem v křoví Aramise s Leszim, který ho učil nějaké hraničářské schopnosti. Zjistila jsem, že je to brtník (vylezeš na strom a jsi nedotknutelný), pak jsme se oba naučili ještě plavat a Greenpeace (a ten brtník se nějakou záhadou vylíhl i v mém glejtu) a Aldariel s Mín, už také s dračí zbrojí, se naučily naprosto úchvatnou schopnost…králík? To tvrdí ony, ale já si myslím, že to byl zajíc:) No, postižený prostě musel deset minut hopsat a žvýkat jehličí. Pak byl zahájen první útok na hobitín po neexistujícím mostě?, po zjištění tohoto faktu všechny bleskově převezl převozník. Tento útok jsem sledovala coby slepá heebička s Aramisem coby kamenným, paralizovaným klokanem:) Na začátku jsem však měla tu čest spatřit, jak se Des stává králíkem a výkřiky typu: „Proč já?“ „Co mám dělat? Cože? Žvejkat jehličí?“ jsou opravdu nezapomenutelné:) (Des promine…). Brzy se však všude tak rozšírila lepra (díky jednomu „úžasnému“ datlovi. GRRRR…), že jakýkoli boj byl nemožný. Poté, co jsme se s Aramisem přeměnili zpátky na normální bytosti, prokličkovali jsme mezi piraněmi zpět na náš břeh a účastnili se poslední bojové porady, po které následovala poslední bitva.

Kapitolka sama pro sebe: bílá strana se rozdělila na tři části (lučištníky, hraníčářskou lajnu a útvar těžké pěchoty) a zaútočila ze tří stran na křižovatce tvaru Y, přičemž temná strana byla veprostřed. Bili jsme se do posledního dechu a já dodnes trvám na tom, že když jsme zbyli poslední tři z bílé a čtyři z černé strany, ti černí to vzdali! A to mi teda už nikdo nerozmluví. No, co jsem se dozvěděla až při večeři, stržením jakýchsi dvou fáborků z plotu byl Hobitín dobyt.

Ano, večeře! Bylo roztomilé poslouchat Aruinovy vejšplechty ohledně Aramisových spálených kroket a jeho broskve (skřetí očka a jiný fujtajbl…)(více o tom v Aramisově reportu), ale chuť k jídlu mi to kupodivu nezkazilo, ne-li podpořilo (kam to ten Gondor spěje:)). Bylo to moc dobré…

Po návratu jsme vyslechli „slovo vděčného velitele“ (Faireho chválu na naši udatnost), zhlédli fotky z LARPu a já jsem se statečně rozhodla sedět na Wellově přednášce, dokud se mi nezavřou oči. Se zahanbením musím prohlásit, že jsem málem usnula už po deseti minutách (kam to ten Gondor spěje:() a odešla do Lórien upadnout do mdlob…

…aby nás dalšího dne vzbudila Laisi, když šla „otevřít krám“. Nasnídali jsme se, preventivně sbalili a pak mě Faire pracně nalákal na železný šerm. Nejdřív se mi moc nechtělo, ale opravdu jsem nelitovala! On vám někde vypůjčil tak úžasnou železnou jedenapůlručku! Tuším, že patřila jednomu z těch mladíků, co byli večer předtím v Lórienu a který měl cosi, co mi nápadně připomínalo Boromirovy nátepníky, ale jinak nemám ani tušení, co byli zač (človíčku, ozvi se!!!). Nicméně ten meč mi učaroval natolik, že se mi o něm už týden zdá…


(O odjezdu se příliš zmiňovat nebudu, zaprvé prostě proto, že je to odjezd, zadruhé proto, že, jak už jste možná slyšeli, nám ujel před nosem vlak a hoďku jsme čekali na další…)

Vracím se do Minas Tirith a vzpomínám!



Íriel