Elfcon






























Co je nového       Předchozí Elfcony      Diskuse o Elfconu       Kontakty a odkazy



Mí milí hobiti, elfové, lidé, trpaslíci, skřeti, datlové, leproidi, hébičky, uintatéria a jiná havěti! I já jsem se rozhodla přispět svou troškou do mlýna a sepsat report z Elfconu. Nebudu se rozepisovat o celém conu ani o LARPu, protože by se mi těžko podařilo napsat něco nového. Po pročtení všech dosud zveřejněných reportů jsem se rozhodla napravit jediný jejich nedostatek – žádný se totiž příliš podrobně nezmiňuje o rekonstrukci elfí slavnosti přivítání jara, která se uskutečnila v pátek večer pod taktovkou Laisi Finwen a byla opravdu nádherná. (Tedy pro toho, kdo je schopen být zticha víc než minutu a nenechá se odradit jejím meditačním charakterem.)


Nosta lótion očima hobitky


Zprávy se Krajem šíří rychle. Tím rychleji, čím jsou neobvyklejší. Vždycky se najde dostatek úst ochotných mluvit a dostatek uší ochotných poslouchat. Stejně tomu bylo i s tou poslední. Šeptanda šla od ucha k uchu a každý si ještě přisadil, jak jsou ty časy dnes hrozné, když si našinec před těmi cizími pronárody nemůže být jistý ani ve vlastním Kraji. „Představte si to, no jen si to představte!“ hudrovali spořádaní hobiti. „Elfové! Co se mají mezi nás co plést a zavádět nám sem ty svoje zvyklosti? To zavání cizinou a dobrodružstvím a to není nic pro slušné hobity. Ještě nám zkazí mládež.“

„Radši se do ničeho nepleť,“ nabádali starostliví rodiče, mou maminku nevyjímaje, své dospívající potomky. Jenže příměs Bralovské krve v mých žilách a vyprávěnky vyslechnuté za dlouhých zimních večerů u krbu udělaly svoje. Copak jsem mohla odolat, když Laisi Finwen, elfka usídlená v lese na kousíček cesty od Hobitína, zve všechny, kdo si přejí přijít, do svého domu na slavnost Nosta lótion? Na slavnost otvírání květů, která se koná v první jarní den.

Bylo mi samozřejmě jasné, že se dostanu do řečí a že z toho bude ostuda, ale to mě neodradilo. Kdyby se toho lekl slavný Frodo Pytlík, mohl dnes i našem mírumilovnému Kraji vládnout Temný pán Sauron, a to jsem taky řekla mamince v odpověď na její protesty. Vybrala jsem si své nejlepší šaty a do vlasů si vetkla blýskavě zelený lísteček. Elfové si prý na takové věci potrpí. Pro jistotu jsem si počkala, až se setmí a zvědavci zalezou do svých nor, a vydala jsem se na cestu. Žádný elfí dům jsem ještě neviděla a byla jsem hrozně zvědavá. Našla jsem ho snadno, jeho světla byla vidět už z dálky. Až když jsem přišla blíž, všimla jsem si, že světlo vychází z koruny rozložitého stromu. Proč jen ti elfové tak milují vysoké stromy, hudrovala jsem v duchu, když jsem se opatrně škrábala na Laisin talan (tuším, že tak nějak to elfové nazývají) a snažila se uklidnit motající se hlavu a zvedající se žaludek. Při pohledu, který se mi otevřel, jakmile jsem stanula na vrcholu schodiště, mě všechna závrať přešla. Úplně jsem zapomněla, že stojím kdovíkolik stop na pevnou a bezpečnou zemí. Zdálo se mi, že jsem v hodovním sále paláce nějakého elfího krále. Stěny byly obloženy polštáři z koňských žíní a na nich už v družném hovoru a trpělivém vyčkávání sedělo mnoho elfů i zástupců jiných národů a další stále přicházeli. Posadila jsem se na polštářek a začala si prohlížet ostatní hosty. Na jisto vím, že jsem mezi nimi zahlédla dvě další hobitky. Vedle mě se posadil dokonce skřet (jeho komentář k celé slavnosti najdete jako malý bonus na konci článku.)

Na dřevěné podlaze před námi stály mističky se spoustou dobrot, převážně semínek a ovoce všeho druhu. Skleněné konvičky byly plné jistě lahodných nápojů, v některých z nich dokonce plavaly kousky ovoce. Ve svícnech byly připraveny dosud nezapálené svíčky. Každý z hostů také jednu třímal v ruce. Uvědomila jsem si, že já také, ačkoli nevím, jak se tam dostala.

Když to konečně vypadalo, že příliv hostů ustal, světla náhle pohasla a prostor okolo nás zalila temnota. Bylo by ho snad zalilo i ticho, protože nikdo z přítomných nepromluvil ani slovo, nebýt jakési lesní havěti, která se na zemi mezi okolními stromy dost hlučně honila za nějakou malou koženou koulí. Elfí hudebnice zahrála a zazpívala překrásnou píseň. Budu si muset u pana Froda vyprosit pár lekcí quenijštiny, abych příště rozuměla. Pak se ozval tichý melodický hlas Laisi Finwen. Nejprve nám (asi si všimla, že její pozvání přijalo i mnoho jiných než jen elfové) začala vysvětlovat, co se vlastně bude dít. Ujistila nás, že není elfům vlastní, kohokoli do čehokoli nutit, a tak, nebude-li se někdo chtít něčeho z toho, co bude následovat, účastnit, postačí, když bude tiše sedět a nebude rušit ostatní. Poté nás požádala, abychom si, pokud to dokážeme, odmysleli hluk zezdola a představili si ticho. Mluvila o nadcházejícím jaru, o tom, jak v přírodě všechno roste a klíčí, jak se svět probouzí k životu po dlouhém zimním spánku. Symbolem toho všeho byla právě semínka v mističkách před námi. Vtom nás požádala, abychom do těch mističek položili ruce. Vyprávěla dál a já jsem cítila v prstech semínka, která v sobě uchovávají nový život. Celou zimu ho v sobě ochraňovala a teď konečně nadešel jejich čas. Cítila jsem energii, kterou v sobě ukrývají. Jakoby z nich přes konečky mých prstů proudila do mě a stoupala k mému srdci. Laisi umlkla a okolo se rozhostilo ticho. Lesní havěť sice stále pokračovala ve své divoké hře, ale mě se nějak dařilo nevnímat to. Probírala jsem se mističkou se semínky a hlavou se mi honila spousta myšlenek. Pak se moje ruka setkala s jinou, snad toho skřeta, který seděl vedle mě. Laisi opět promluvila. Mluvila o umění naslouchání a o vztazích mezi lidmi a o tom, že i ty musí růst. Možná vedle vás sedí někdo, na kom vám záleží a koho znáte, říkala. Možná byste chtěli, aby teď s vámi něco udělal. Může cokoli. Co vycítí, že potřebujete. Pohladit nebo třeba uhodit. To záleží na něm. Pokud to chcete, položte mu ruku na rameno, to bude taková tichá žádost. Až s vámi něco udělá, přineste mu zapálenou svíčku. Opět utichla a skřetova ruka se najednou ocitla na mém rameni. A moje na jeho. Chvíli jsme se jen dívali jeden druhému do očí. Bylo to zvláštní. Myslela jsem na spoustu věcí, na semínka a na všechno, co může vyrůst v duši. A pak jsme se políbili. (Tohle se dozvědět někdo od nás, to by teprve byla ostuda!) Náhle jsem si uvědomila, že Laisi opět mluví. Stejně jako z půdy klíčí semínka, říkala, i v nás stále roste něco nového. My to musíme umět pěstovat a nenechat to zaschnout. Ani semínka nevzejdou bez vody. Vstala jsem a od svíce na podlaze (elfové z Laisiny domácnosti je mezitím zapálili) jsem připálila tu svou. Podala jsem to světýlko svému skřetímu příteli a on od něho zapálil svou svíčku a dal mi ji. Pak jsme seděli vedle sebe, dívali se do plamínků a přemýšleli o všem, co jsme vyslechli. Elfové a elfky i všichni ostatní hosté se navzájem objímali a předávali si oheň. V očích se jim lesklo světlo harmonie. Neopakovatelná atmosféra okamžiku. Ne, vůbec jsem nelitovala, že jsem maminku neposlechla. Cítila jsem, že mám k elfům obrovsky blízko.

Pak Laisi stáhla z krku svou bílou šálu a natáhla ji před sebe na zem jako hranici. Kdo chce, ať ji překročí a tím řekne: chci se dostat dál, chci, aby ve mně vyrostlo něco nového a krásného. Vstali jsme a, jak to jen se svíčkami šlo, jsme se chytili za ruce a počali kruhem obcházet sál. Snad všichni tu bělostnou hedvábnou hranici překročili. Nikdo nezůstal sedět a nikdo ji neobešel, ač k obojímu možnost byla. Kruhem jsme se vrátili na svá místa. Pak se sálem rozezněla hudba. Snad ji vydával nějaký hrací přístroj, snad skrytí elfí hudebníci. Nevím. Znovu jsme se v kruhu chytili za ruce a několikrát tanečním krokem obešli sál. A pak byla konečně čas na to - dřív bych snad řekla z celé slavnosti nejdůležitější, dnes říkám spíš nejobyčejnější - na jídlo a pití. Obojí bylo výborné, jen o šálky a skleničky byla nouze, a tak muselo těch několik málo putovat od úst k ústům. Ochutnávali jsme semínka a ovoce z mističek, jemné elfí pečivo, bylinkové čaje a ovocné šťávy. Musím pochválit umění elfích mistrů kuchařů a pekařek. Znovu se ve mně probudilo mé pravé hobití já, uspané na chvíli tím elfím prostředím. Musela jsem ochutnat z každé misky a z každé konvičky. Dlužno ovšem říci, že jsem nebyla jediná. Pak jsme se opět dali do tance okolo sálu, a znovu jsme jedli a pili a rozproudil se živý hovor. Bohužel ale čas neúprosně plynul a brzy se přiblížil okamžik, kdy celá slavnost skončí. Hosté se pomalu rozcházeli, aby zamířili do svých domovů nebo snad do Imladris, kde chtěli v milé společnosti nějakého Wella příjemně strávit zbytek večera. Konečně se opět rozhořela všechna světla a to bylo znamení, že slavnost je skutečně u konce. Vzpomněla jsem si ještě, že jsem si podle Laisina doporučení chtěla vzít několik semínek a zkusit je vypěstovat. Vybrala jsem si z mystičky tři zrnka hrášku, protože vím, že ten mi snad vzejde. Pak jsme já a můj společník sestoupili ze schodů a nechali svět elfů za sebou. Snad ne navždy.



Pár poznámek:
1. Jistěže ne navždy, jen do příštího Elfconu :-) Ten letošní byl pro mě teprve třetí zkušeností s cony obecně a první LARP v životě. Obojí na mě udělalo skvělý dojem.
2. Ten skřet, o kterém mluvím, je samozřejmě můj přítel. Kdo nás zná, ví o koho se jedná, pro ostatní nechť to zůstane hádankou. ;-)
3. Ta lesní havěť byli nějací sportovci, kteří měli v tělocvičně pod námi trénink. Nepodařilo se mi vykoumat, co to vlastně hráli.
4. Děkuji Laisi Finwen a všem jejím pomocníkům za opravdu nádherný večer (musím přiznat, že bylo trochu těžké vybrat si mezi slavností a Skogenovou přednáškou, ale moje volba mě vůbec nemrzí) a zároveň se jí omlouvám, pokud jsem něco napsala špatně nebo nepřesně. Jsem hobitka, ne odborník na elfy. Doufám, že jsem průběh celé slavnosti ani její slova příliš nepozměnila. (Přece jenom, pár dní už od té doby uběhlo.) Přesně si je samozřejmě nepamatuji, ale smysl snad zůstal zachován.


Inka


Nosta lótion očima skřeta


Když jsem byl pozván na elfí slavnost, přišel jsem rozhlédl se a viděl spoustu dobrot. Když jsem je chtěl ochutnat, bylo mi sděleno, že jsou to ostatní hosté :-( Když jsem se zeptal, co bude teda vlastně k jídlu, ukázali mi nějaké zrní na zemi. Hmm. Ochutnal jsem a konečně pochopil, proč jsou elfové tak vychrtlí.