Elfcon


















































































Co je nového       Předchozí Elfcony      Diskuse o Elfconu       Kontakty a odkazy



ElfCon

Jak bych začal. Myslím, že můžu přeskočit to, jak mě Faire naverboval a dával mi podrobné informace a jak jsem se učil bojové příkazy (elfsky:)) a jak jsem se pokoušel vyrábět rádoby šípy. To mohu přeskočit a přikročit k mé cestě:)


Hned na začátku bych se taky chtěl strašně moc omluvit všem, kdo bude zmíněn, ale jejichž jména nebudou zmíněna, protože na jména je má paměť opravdu hrozná a zapamatovat si tolik krásných elfích i neelfích jmen je bohužel nad mé síly:(


Ještě večer před odjezdem jsem pracně „vylepšoval“ mé šípy (či co to je:)), ale spočívalo to pouze v tom, že jsem přes původní „bezpečnostní“ hroty přetáhl hrubou vrstvu molitanu. Takže místo brzké návštěvy postele jsem se uložil ke spánku až v deset. To přece nic není... řeknete si. Jenže druhý den jsem musel vstávat cca ve čtyři hodiny ráno! Jestli se ptáte proč tak brzy, tak je to kvůli tomu, že jsem až z Frýdku-Místku a v pět mi jely nejlepší rychlíky do Havlíčkova Brodu (to asi víte, že se elfcon konal v Havlíčkově Brodě, že?:)) Cesta byla relativně dobrá a já měl celých necelých šest hodin na to, abych se naučil elfí bojovou píseň.


Do Brodu jsem dorazil asi tak v deset hodin dopoledne. Co mě nejvíce překvapilo, že je nezvyklý ruch. Souvislý pruh aut jezdil sem a tam a navíc jsem se musel probírat masou lidí. To nic, ale když máte na zádech obrovskou krosnu a v ruce pytel (rádobytoulec) plnou rádobyšípů, tak to je docela problém. Zakotvil jsem tedy na náměstí a jal se čekat, protože jsem měl asi tři nebo čtyři hodiny času:) Taky jsem si skočil koupit zapínací špendlíky. Jestli si říkáte, proč o tom píšu, tak protože... rozhlížel jsem, kde se tak asi dají koupit, tak jsem odchytil jednu starší paní a zeptal jsem ji, kde můžu sehnat „zicherky“. Po tom, co nevědoucně zakroutila hlavou, tak jsem si uvědomil, že jsem vlastně v Čechách a že nemůžu jen tak používat své „moravské“ výrazy:) Asi za dvě hodiny na náměstí u fontány jsem se setkal s první grupou organizátorů, které vévodil Well. Ti mi s úsměvem řekli, že mám přijít ke škole (místu konání:)) asi za hodinu. Byl jsem tak zmrzlý, že jsem téměř necítil stisky rukou při seznamování a z úst jsem vypustil něco těžko srozumitelného, jako že to je v pořádku. Tak jsem tedy měl další hodinku na čtení a krásné promrzání v prvním jarním dni. Za tu dobu jsem stačil odpovědět na anketu o jaru, takže jestli uvidíte v nějakém médiu podivína v modré bundě, s hromadou vlasů, sedícího na schodech u kašny, tak to jsem já:) Konečně byla jedna hodina a mohl jsem se vydat hledat školu. No... i po skvělém a podrobném vysvětlení od organizátorů jsem se musel zeptat na cestu:) Když jsem přišel, tak na dvoře si ještě hrály děti a ve škole už byla práce v plném proudu. Protože jsem typ obětavý a úslužný, tak jsem hned přidal ruku k dílu. Dorazil také Keplík, Gudrun a myslím že Skogen. Po další vlně prací jsem se jako dobrovolník nabídl, že budu provázet Keplíka při značení cesty od nádraží do školy. Ten si ještě vybral Skogena, ale ten se ladně z tohoto pověření vyvlékl a nastrčil místo sebe Egona. Cesta to byla docela zajímavá a úspěšně se zamluvily tři restauranty na sobotní večeři. Po tom, co jsem od společnosti Keplíka přešel do společnosti Egona jsme ještě doznačovali cestu a nakupovali ziche... zapínací špendlíky. Velkoryse jsem se nabídl, že daruji svých jedenáct přebytečných a Egon mi za to slíbil dva toasty zdarma:) Při tomto vyřizování jsem ještě stačil potkat Orsegu a nasměrovat ji do školy. Po návratu do školy (což asi dále budu nazývat domov, abych nepoužíval škaredé slovo „škola“, protože nepatří zrovna mezi mé oblíbené a ty tři dny mi vlastně byla domovem), tak jsem potkal Faireho... oholeného... chvíli jsem na něj koukal, že ho asi znám a až se s úsměvem přihnal ladným elfím krokem:) poznal jsem jej... samozřejmě jsem ho poznal hned na první pohled, ale přeci jen bez vousů... Byl velice potěšen, že jsem měl luk, šípy a že Orsega mi přivezla meč a štít. Jeho nadšení ovšem rychle opadlo, když se mě zeptal jestli mám bílé kalhoty na elfí slavnost a já na něj vyvalil kukadla. Také dorazila část Vlaštovek s Laisi Finwen. Ještě jsem mu ukázal jeden z mých „šípů“. Při prvním pohledu na něj to okomentoval slovem „dokonalé“, ale když jej vzal do rukou, tak podle jeho pohledu jsem poznal, že použít polystyrén jako hlavní část šípu nebyl nejlepší nápad:) A také lakonicky nahodil, že jestli někdy bude na nějaké akci balista, tak mé šípy perfektně poslouží:). Potom jsem se konečně zaregistroval a dostal úžasnou placku ElfCon 2003 a také jmenovku, kterou jsem ovšem na sobě ani jednou neměl:) Taky jsem se dozvěděl, kde budu spát – v „elfím koutku“:) Jak bych to popsal... tedy těm, co tam nebyli, samozřejmě! Vona před tělocvičnou (hlavní ubytovnou) je ještě menší místnost, kde se skladují cvičební pomůcky jako lavičky, žíněnky, atd... Později sloužila jako zbrojnice (když jsme se chystali na LARP, tak jsem si připadal jak ve Dvou věžích při přípravách na skurutí útok:)) a nad tou místností je v patře další místnost pro baletky. Tam jsem se poznal s první částí Vlaštovek. Mezi nimi mimo jiné i Iriel, mé dvojče pro LARP (na vysvětlenou, povel „dvojice“ se řekne onónar = dvojčata). Faire nás hned poslal pro černou kobercovku, protože kromě toho, že ji potřeboval, tak prý ať se zatím alespoň zběžně seznámíme. Samozřejmě, že všechny obchody byly zavřeny od pěti (šli jsme asi o půl šesté) a v jediném otevřeném obchodě ji neměli... jinak jestli byste rádi věděli, jestli jsme se nějak seznámili a o čem jsme mluvili, tak to zkrátím na to, že je to bylo stejně skvělé, jako pokaždé, když se seznamuji s novými elfy, lidmi, trpaslíky a ostatní havětí:) Tak mě napadlo, že vůbec je zajímavé, jak skvělé je se poznávání zatím neznámých, a v tomto ohledu to překoná asi jen poznávaní již známých (myslím, že většina z vás pochopila, co jsem tím myslel – nevím proč, ale vybavila se mi scéna z LOTRa jak Bilbo na své oslavě pronáší slavný proslov, kde použil krásnou větu „Neznám vás ani polovinu tak, jak bych rád, a ani polovinu vás nemám rád tak, jak si zasloužíte.“ Dostalo se mu sice za něj trochu potlesku, ale daleko víc nechápavých pohledů... to jen tak jsem se trochu zamyslel:)) Co bylo dál... ach ano... také jsem konečně poznal Laisi po tom všem, co jsem o ní slyšel a četl... pokusil jsem se o takový mírný úklon hlavou, ale nejspíš to vypadalo asi jako epileptické trhnutí kebulí:)


Také přišlo oficiální zahájení ElfConu, kde nás organizátoři přivítali a zběžně nás seznámili s programem. K tomuto jsem si přinesl dva toustíky, které jsem měl zdarma díky těm špendlíkům:), ale ještě jsem je ani neochutnal a Faire, který je jen tak zahlédl mi z nich ukousl dobrou půlku:) Naštěstí mi to nevadilo, protože bych se i rozdal, ale bylo to taková zajímavá chvilička, když držíte toasty, vidíte je v celku, podíváte se na organizátory, zpátky na toasty a je do nich zakouslá čísi hlava:) Na řadu se dostal i první trénink. Tož jsme šli do zbrojnice a pobrali co se dalo. Venku se mi samozřejmě z mého pytle (to se nedá nazývat toulec) vysypaly všechny dobývací šípy (nové označení, made by Faire:)) a já tušil, že není něco v pořádku. Potom, když při zkouškové střelbě mé šípy dolétaly o dobrý metr, dva méně než ostatních, tak jsem s určitostí věděl, že něco není v pořádku. Tak tedy jsem odložil pytel s šípy a luk a přezbrojil jsem na meč a štít. Ten den jsem štít držel podruhé v životě a pomalu jsem nevěděl co s ním. Tož hned jsme se začali cvičit ve dvojicích a Faire už taky začal zkoušet synchronizaci dvojic, což znamenalo, že se jedná dvojice měla rubat s druhou... no jo, jenže když jsme s Iriel drželi dvojici a útočníci si nás mohli obcházet jak chtěli, tak se bojovalo dosti těžko a podle mě synchronizace vypadá kapku jinak... ale pobili jsme se pěkně... až na to, že jsem měl pěknou modřinu na stehně a Iriel ránu myslím že poblíž žeber. Taky jsem si vyzkoušel, jaké to je střílet z luku a zároveň utíkat před útočníkem s obouručákem... tedy nic příjemného:) Během tréninku dorazila další část Vlaštovek a členů naší jediné organizované bojové jednotky v celém LARPu a trénink byl o něco zábavnější. Další noví poznaní. Trénink ještě chvíli pokračoval, ale protože se stmívalo, tak jsme toho nechali... škoda, že ze školy vycházelo tolik světla, protože nebe bylo krásně poseto hvězdami. Také přišlo oficiální zahájení ElfConu, kde nás organizátoři přivítali a zběžně nás seznámili s programem. Potom byla elfí slavnost. Elfí slavnost v elfím koutku... to je kapitola sama pro sebe...


Elfí koutek sám o sobě sloužil pro ty, kteří si chtěli popovídat o elfech, Středozemi a vůbec o celém Tolkienově díle s osobou nejpovolanější... ano, s Laisi, protože její znalosti jsou ohromující. Navíc se v elfím koutku dělal lembas a podávaly se tekuté životabudiče a entí polívka. V průběhu pátku i soboty byly všechny věci, které by působily neesteticky schovány a byly tam jen žíněnky na sezení a ozdůbky. V pátek večer byla již zmiňovaná elfí slavnost, na kterou se mělo doporučeně přijít v bílém kostýmu (Faire se dušoval, že mi tuto informaci určitě poslal – to mu věřím, ale mailům se nedá plně věřit, bohužel...), který já neměl a tak jsem si musel vystačit se svým „válečným“ kostýmem. Naštěstí tam bylo více osob bez bílého hábitu, ale stejně mě to trochu mrzelo (navíc jsem byl neoholený, což u elfa je dost velký prohřešek:)). Slavnost probíhala mimo jiné ve formě meditační a myslím, že po celou dobu „formální“ části slavnosti (promiň Laisi, já vím, že to zní hloupě, ale jiný výraz mě nenapadl) snad ani nikdo nepromluvil. Účast byla vskutku hojná a bylo krásné, jak pospolu seděli elfové, lidé, hobiti a skřeti... ano, slyšíte dobře – i skřeti! Tedy vlastně jen jeden skřet, který se ovšem jako skřet, přinejmenším v této společnosti, nechoval:) V průběhu programu také Laisi pravila, že jestli jsme tam s lidmi, které dobře známe a kteří dobře znají nás nebo i bez nich, tak je můžeme požádat o to, aby něco udělali tím, že jim položíme ruku na rameno. Třeba a´t nás pohladí, vezmou za ruku nebo obejmou. V tu chvíli jsem pomyslel na tolik lidí přítomných v místnosti i na ty, kteří byli nepřítomní a sic jsem neměl poblíž nikoho blízkého, tak jsem pocítil takový mírný pocit štěstí, mimo jiné i z toho, co jsem viděl okolo... Také jsme byli osvětlováni svíčkami, což dodávalo nádherné atmosféře ještě o trochu lepší atmosféru (jestli to vůbec šlo) a v průběhu celé slavnosti hrála hudba a nejednou jsme se postavili a „obtancovali“ jsme celý okruh místnosti, tedy i se svíčkami v rukou:)... tedy v mém podání to bylo něco spíš těžko identifikovatelného, ale něco, co by bylo společné s tance to tedy nebylo:) Bylo přichystáno pohoštění v podobě mandlí, sezamových semínek, lembasu a dobrých nápojů. Kolovalo slané a sladké pečivo a bylo tam strašně dobře! Celá slavnost byla, je a bude těžko zapomenutelný zážitek! Poté následovala taková... něco na způsob volné zábavy a tak jsem se bavil s jednou elfkou (myslím že Silmeriel - promiň, ale s určitostí to nevím – ta má hlava děravá), která patřila také k naší bojové jednotce. Ještě jsem zapomněl, že téměř celou slavnost se dole v tělocvičně hrál nějaký zápas či co (protože do tělocvičen se mohli nocležníci nastěhovat až v noci) a tak byly často slyšet věci, jako vrážení míče do dveří a nadávky jako ku..., ale i tuto nepřízeň situace dokázala Laisi otočit v prospěch situace. Čas se tak nějak příjemně převaloval a najednou, ani nevím jak, rozpustila většina společnosti. Děkuji ti Laisi ještě jednou , že něco takového bylo! Poté jsem se toulal po škole a také jsem se naskytnul v tělocvičně, kde na nějaké velké matraci seděla Iriel s Orsegou, a protože provozovaly mým elfím uším oblíbenou činnost, tedy zpěv, tak jsem si přisedl. Po chvíli a pár písních si přisedla i Súrendil a najednou si chtěly všechny zazpívat Námořníkovu ženu. Tak takhle zpívaly, já seděl proti nim a někdo nahlédl do tělocvičny, mimo jiné i na nás. Když dozpívaly, tak se Orsega pobaveně usmívala, protože prý na nás musel být úžasný pohled, jak tří zhrzené dívky zpívají jednomu mládenci právě Námořníkovu ženu (ti, co píseň znají určitě pochopili, co je na tom to zábavné:). Zajímavé, že když tam seděla jen Iriel s Orsegou, tak tam byly téměř samy a potom, co jsem si tam sedl já, tak se společnost rozrůstala o Súrendil, Lesziho, Láďu a další, ale počítám, že to asi nebude díky mému úžasnému charismatu:) A tak čas běžel dál a probíhaly setkání a rozhovory, na které si bohužel nemohu rozpomenout. A přišlo na řadu promítání prodloužené verze Společenstva prstenu. „Úžasné! Uvidím prodlouženou verzi!“ říkal jsem si. Tak jsem tam přišel a díval se, ale jen co došli hobiti do hostince U Skákavého poníka (pro příznivce Rabita: do hostince „U trhlého koňa“:)), tak jsem to musel vzdát, protože tak silnou únavu jsem pocítil naposledy na Pentaconu, kde jsem jel skoro nonstop. Tak jsem si šel pospat. Zajímavé, jak dobře se spí ve spacáku... Přišlo ráno, probuzení, zase troška podřimování, zase procitnutí a zase podřimování a zase procitnutí... takhle to bylo asi půl hodiny, dokud se neprobudil Faire a všechny nás nevzbudil ranní písní (tedy ne vlastní:)). Po ranní očistě, umlčení volající přírody a všech dalších maličkostech, jako třeba snídaně byl další trénink. To ráno nám to šlo lépe a dokonce jsme byli více méně relativně schopni reagovat na Faireho příkazy. Také se naše jednotka rozdělila do skupin, zatím stačí, když zmíním pouze jméno mé skupiny Norno (zbytek bude rozepsán na konci). Ta měla být na uprostřed a ještě lépe – na hrotě. Na bitevním poli to nakonec bylo úplně jiné, ale ta myšlenka byla zajímavá, strašidelná a vzrušující zároveň. Také byly dohady, kdo bude velitelem skupiny. Já prosazoval Iriel, protože přeci jen to bylo mé dvojče a družka v boji, takže jsem potřeboval vedení v pravém smyslu slova:), Aldariel prosazovala mně, protože prý mám nejvíce zkušeností, tak jsem ji uklidnil, že to bude moje první bitva/LARP, namítla, že nejlépe ovládám meč a já na to, že meč ve spojení se štítem držím podruhé v životě. Nakonec velení padlo, k Irielině spokojenosti na Aldariel:) Poté proběhlo vše tak rychle... poslední přípravy, zhoufování se k odchodu... no, vlastní cesta na místo konání zas tak rychle neproběhla:) Lidé na ulicích a v autech měli docela zajímavě pobavené pohledy, když viděli asi tak 70 tvorů v kostýmech se zbraněmi, jak si to mašírujou městem:) K potěšení všech účastníků jsme nakonec dorazili na místo. Všichni se hned rozdělili na obránce a útočníky... počkat... vy vlastně nevíte o čem mluvím... no, tak příběh byl zasazen na konec PP a to přímo do Hobitína v době, kdy jej ovládal podlý Saruman se skřety s pomocí prohnilých hobitů a krajníků – to byla strana obránců. Na druhé straně stáli bodří hobiti, kteří chtěli získat svůj starý dobrý Hobitín zpět. Nápomocni k tomu byli Dúnadani (lidé:)), dva trpaslíci a elfové – to byla strana útočníků. Takže sic se při informačním seznámení ještě ve škole většina hlásila za dobyvatele, na místě akce jsme se nestačili divit, jak to, že téměř všichni jsou na straně obránců. Nakonec se to vyřešilo a k všeobecnému potěšení Bílé strany jsme měli snad všechny lučištníky (obránci měli jen jednoho – vlastně jednu) a většinu bojovníků se štíty. Tak to by bylo. Hned po začátku LARPu se rozběhlo zběsilé hledání všemožných mistrů, CPček a nevím čeho všeho ještě. Nejvíce práce měl asi Mistr Hraničář (Leszi), který musel zaučit všechny lučištníky do řemesla tohoto. Vskutku ojedinělé zkoušení schopností lučištnických... aby se zjistilo, kdo umí a kdo neumí střílet, tak se určil cíl... živý cíl... Faire... zajímavým způsobem... postavil se asi dva metry od střílejícího a nastavil mu svůj... ech... jak to říci... no... prostě místo, kam slunce zas až tak často nesvítí... a nechal se ostřelovat (Mistr Leszi asi získal podivný názor na chování místních elfů:)), takže za chvíli jsme měli lučištníky v plném stavu. Také probíhal výcvik léčitelů (např. že museli najít tři bylinky a pojmenovat je – v časně jarním počasí to nebyla žádná radost:)). A bojovníci hledali jak diví, kde že se skrývá Mistr Bojovník. Také se rozběhl příjemný hostinec, kde se mohli v poklidu setkat jak obránci, tak útočníci. V pozdější fázi hry se tam také uhnízdil Mistr Zbrojíř. Vybalil si své nádobíčko (kousek kroužkové zbroje) a nabízel zkušenost těm, kdo dokáží kousek uplést. Tož protože zrovna doma robim jednu takovou, proč bych to nezkusil... nakonec mi pomohl asi s 65 %, protože jsem zjistil, že má úplně jiný styl pletení než já, ale zkušenost jsem získal:) Také probíhaly různé potyčky, když skupina odvážných útočníků překročila Brandyvínu a zkusila obezřetnost krajníků a obránců. Hlídali dobře:) Také na naší straně nechybělo vzrušení, když k nám například přilétl datel (či co to bylo) a proběhl se mezi námi a přitom nás oplácával se slovy „lepra“. Tak synchronně natáhnout luky jsem asi ještě neviděl, jenže v té době nikdo neměl schopnost lov, tudíž datel si lítal nerušeně dál. To měl Mistr Hraničář druhou největší vlnu zájmu o jeho služby:) Při druhé návštěvě datla mezi nás zapustil koktání a tak se to pořád opakovalo. Asi po hodince, dvou jsem jen tak bloumal a narazil na Mistra Hraničáře meditujícího při chůzi. No a protože mám k hraničářskému povolání dosti blízko, tak jsem požádal o výuku magie země. Leszi, zřejmě omráčen přívalem radosti, že se konečně našel někdo, kdo projevil zájem o něco jiného než o lukostřelbu a lov se jal mě ihned vyučovat. Započalo to schopností „Brtník“. Spočívalo to v tom, že kdybych uprostřed bitvy skočil na strom, tak jsem byl nezranitelný. A abych se to naučil, tak jsem měl předvést, jak umím „viset“ na stromě. Mistr mě chtěl přesvědčit, že bych měl odhodit meč, aby se mi lépe drželo, ale já, coby zkušený hraničář:), to svedl i s mečem za pasem, i se štítem na ruce. Tož jsem musel hópnot na strom, chytit se ho a ještě za ním zkřížit nohy... tomuto mému pokusu přihlížela i má družka v boji Iriel a díky tomu tuto schopnost dostala také – grátis. Také náš naučil plavat (+ další zkušenost:)) a kouzlo Greenpeace za malou básníčku (při tomto úkolu samozřejmě zůstaly všechny mé tvůrčí schopnosti doma, takže než jsem něco stvořil... Leszimu se to moc nezdálo, ale smiloval se nade mnou:)). Greenpeace bylo takové pěkné kouzlo, že postižený musel na pět minut milovat přírodu a nemohl útočit – za pět piškotů... vono vůbec piškoty byly nepostradatelný artikl... třeba při výrobě dračí zbroje, díky které vám každý druhý zásah nic nedělal. Ten byl pro bojovníky za pět piškotů pro vás a pět pro Mistra Zbrojíře a pro ostatní za deset pro vás a deset pro Mistra. Já, jakožto univerzál bez určení povolání jsem se musel nacpat deseti piškotů... ale stálo to za to:) Potom jsem musel sežrat... chci říct sníst ještě dalších pět piškotů na mé jediné kouzlo a potom... potom jsem piškoty nemohl ani vidět... vůbec jsem v tu chvíli, kdy jsem horkotěžko polykal patnáctý piškot, jsem nezáviděl mágům:)


A pak to přišlo... frontální útok na Hobitín, kdy se měla vyprázdnit celá naše strana! Tak první pokus naší celé trojskupiny po mostě nevyšel, protože to byla jen iluze:), ale díky převozníkovi jsme se tam nakonec dostali. Nádherný výsadek – celé Zelené barety, Commandos i SAS jsou proti nám zmatené chuděrky:) Byli jsme připraveni pod svahem... byli tam všichni... a... ÚÚÚTOK!!! (no to tam myslím nikdo nezvolal, ale v textu to vypadá tak nějak dobře:)) „Tak do toho! Teď někomu ukážu!“ řekl jsem si. Když se ke mě blížil datel, tak jsem na něj hodil Greenpeace, ale ten že je prý moc vysoko si uletěl pryč. „Nevadí, jde se dál! Ještě pořád jich je tady dost!“ už jsem běžel po straně hobití pevnosti, když najednou čísi ruka na rameni „Jseš kámen! Deset minut nemůžeš nic dělat!“ mi s úsměvem řekl jakýsi čaroděj – aby ho za to Oröme po poli honil! Tak si tak stojím... dívám se, jak mí spolubojovníci ničí odpor, jak mé dvojče bojuje (v tu chvíli vlastně i za mě) a tak se dívám a dívám... když se podívám na pevnost a z ní mě sledujou dva hobiti. Chvíli se domlouvají a přijdou ke mě. Hobitka mi dá něco kolem nohou a až prý rozkamením, tak jsem prý paralyzovanej! No skvělý, co dál! Tak v paralýze mě přenesli do své pevnosti a dál se dívám, jak již mí spolubojovníci moc neničí odpor, ale jak si musí chránit vlastní životy a tak mě přišel navštívit Saruman... hobití mágové - mí uchvatitelé mu mě předhodili jako nějakou trofej a odporný Gríma Červivec (Well:))hned začal našeptávat svým zkaženým dechem, co se mnou může Saruman Zrádce udělat. Třeba jako polívka, pečeně nebo taková krásná předkožka ke krbu (to víte, kvalitní elfí kůže se cení:)), tak nakonec mě Saruman proměnil na... klokana! Ne že by ze mě udělal třeba hébičku... já byl klokan! Mezitím byli všichni útočníci zatlačeni zpět – to nikdy nepochopím jak, když už byli i v pevnosti... a já si po malém popoženutí mečem hopsal k mé straně. Po cestě jsem potkal svou družku, která měla pro ten okamžik roli slepé hébičky:), tak jsme se po bok po boku (klokan vedle slepé hébičky) vrátili k našim spolubojovníkům. Takže má role v hlavním útoku na Hobitín spočívala v tom, že jsem vyběhl, asi třicet minut jsem tam jen tak postával a po odklokanovatění jsem se vrátil zpátky! Sice tam bylo plno skvělých událostí, ale pochybuji, že by se tohle někomu stalo:)


Potom se už tak nějak skončilo s touto částí LARPu a přesunuli jsme se k místu konání závěrečné vyřezávací bitvy. Naše skupina Norno doplněna asi o čtyři bojovníky a lučištníka Světlušku byla použita jako takový živý štít (tuto naši skupinku – necelou – můžete najít mezi Wullfovými fotkami:)), zatímco zbytek lučištníků je měl kropit z boku, když by se na nás vázali. Takže jsme měli tzv. kladivo a kovadlinu... ještě před začátkem se od přidělených bojovníků ozývalo, že nás hned rozpráší a že jsme v palebném úhlu naší podpory a podobné věci, ale nakonec to bylo úplně jinak. Naštěstí se nesměly používat kouzla a dračí zbroje nám zůstaly (měly je snad pouze světlá strana). Nastal počátek bitvy (taková malá Apokalypsa) a já skoro přestal přemýšlet. Pěkně jsme si vyčkávali až se útočníci přiblíží.. jak se tak blížili, tak dostali pěknou spršku ze strany. Když se do nich chtěli pustit, tak pouhé natažení tětiv většinu vrátila k úmyslu rozprášit naší stranu. Útok, ústup, útok... chvíli jsem bojoval v lajně a za chvíli byla lajna pět metrů za mnou a měl co dělat, abych se tam dostal v pořádku... útok, ústup, ústup, útok... lučištníci byli pobiti a tak celé Norno ještě asi s pěti, šesti odráželi útoky přesily. Teď se už naše linie držela pěkně pohromadě. Ale vždy, když jsme někoho nadobro vyřadili, tak dva zaplnili jeho místo. Ústup, útok... někoho jsem tam dvakrát přetáhl po hlavě (znovu se ti opravdu hrozně moc omlouvám!!!), ale když na vás útočí asi dva, tři najednou, tak se těžko kontroluje – no jo no, já vím, že to není žádná výmluva. Ani má hlava z toho nevyšla zcela v pořádku. Onomu mnou inzultovanému trpaslíkovi jsem zlomil meč (nebo spíš on si zlomil meč o můj) a myslel jsem, že je nadobro venku... dokud se nevrátil s obrovskou palicí! Vláďa ze skupiny Alkwa dostal pěknou ránu do nohy a můj meč taky nebyl moc platný, i taková rána do ruky není moc příjemná. Když jsem se musel bránit této nové hrozbě, tak dalším útočníkům jsem nebyl sto odolat a proto přišla... má první smrt v mé první bitvě... na to se jen tak nezapomíná! Tak jsme s Fairem a s brzy-po-mě-umřivším Vláďovi ještě sledovali konečné pobíjení, ale za chvíli to temnou stranu přestalo bavit a dalo by se říct, že světlí tento souboj kontumačně vyhráli:) Nakonec většina Norna přežila až do konce. V průběhu bitvy tu a tam nějaký frajer proběhl za našimi řadami a doslova nás hladil svým mečem (sek se tomu teda říkat nedalo), takže to ani nikdo nebral vážně. Zbývalo udělat hromadnou fotku a potom jít ještě poklidit po lese.


Ještě bych chtěl poděkovat Orseze (která se ke konci ztratila a spadla do potoka:) a také Altariel za jejich úlohu zásobovatelů piškoty, tekutým proviantem a tak různě (a Altariel ještě za to, že se skoro celou dobu tahala se standartou:)). Na tomhle místě musím také říct, že mi bylo ctí bojovat po boku těch nejlepších... mou skupinou Norno a Vlaštovkami vůbec počínaje a celou Bílou stranou konče!!! Nakonec jsme to díky nějakým fáborkám vyhráli, ale to je myslím jedno, důležité je, že se každý bavil!:)


Po cestě zpátky jsem ani moc nevnímal co se kde děje a jen jsem byl rád, že jsme zpátky. Když jsem se vyvalil na mou zabranou žíněnku, tak jsem ji považoval za, v tu chvíli, nejměkčí podložku na ležení v okolí:). Po odpočinku jsme se odebrali do restauračních zařízení. Naše skupina dostala tu restauraci, kterou nedostaly předešlé dvě skupiny, takže tím chci říct, že nevím jak se jmenuje, takže nemůžu udělat reklamu:). Když jsme dorazili, tak se obsluha asi docela divila, když jsme začali skládat stoly k sobě, ale byla to nutnost – není přece možné, aby Vlaštovky a k nim blízce přidružení bojovníci byli od sebe separováni. Obsluha byla příjemná, jídlo také skvělé (s výběrem jsem si nedělal starosti, prostě jsem si objednal „to samé“ co moje vedle sedící družka z boje Iriel, sic jsem pořádně nevěděl, co to je:)), po celou dobu plynula příjemná konverzace... no... zas tak příjemná vlastně ne, protože jsem jako druhého vedle sedícího dostal Vláďu, který do mě po celou dobu hučel, že krokety, které jím jsou vlastně skřetí oči a i ta broskev na kuřecím řízku je nějaký fujtajbl... chvíli je to vtipné a dá se to vydržet, ale když to posloucháte bez přestávky asi hodinu či dvě... také když jsem si chvíli prohlížel nabodlé skřetí očko – vlastně kroketu, tak si Faire řekl, že když se nemám k tomu ji sníst, tak ji prokáže tu službu za mě, ale když se pro ní natahoval, tak jsem ji samozřejmě zblajznul a málem jsem při tom Fairemu ukousl prsty:)


Po návratu zpátky se opět v elfím koutku zpívaly písně a podobné krásné věci, ale já se vydal hrát turnaj v šipkách – další hrozný prohřešek proti elfímu chování – místo kulturního zážitku v elfím koutku jsem se raději věnoval lidské kratochvíli – strašná ostuda:) Tak dostal jsem se do finále a říkal si, že hůř než třetí (ze čtyř) skončit nemůžu, ovšem chyba lávky... stále jsem ještě doufal, že se umístím, dokud Keplík zázračně nehodil dvacítku, kterou zrovna jak na potvoru potřeboval a mě pohřbil na čtvrtém místě:( I to se děje. Také jsme viděli fotografie pořízené v průběhu akce i LARPu a samozřejmě, že na fotkách, kde jsem byl, jsem byl – coby největší hvězda:) – v zákrytu, tudíž jsem nebyl moc vidět – takový skandál. Ale i tak šlo vidět, že – jak Faire poznamenal – o dost zvedám výškový průměr Vlaštovek Ovšem mnohé jiné fotky byly vskutku podařené! Navíc video Skogena, který „zpívá“ vtip o kostře dostal snad všechny!


V průběhu večera jsem taky posedával v různé společnosti u schodů vedle zbrojnice, ale samozřejmě vám nemůžu říct o čem všem se tam bavilo (také z důvodu, že si toho už moc nepamatuju:)), ale docela mě dostala Súrendil, když se postavila proti mě, dívala se na mě a když mě poznala, tak klidně řekla, že uvažovala, která z holek jsem:) No to nic... poté jsem se ještě šel podívat na Dvě věže – kupodivu jsem neusnul – a poté se šel uložit ke spánku. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem nikde neviděl svůj spacák. Když jsem ho nemohl najít, tož jsem si lehl na žíněnku a bez polštáře, deky i spacáku jsem se pokoušel spát. Pravda... moc jsem se nevyspal, ale co se dalo dělat. Ráno jsem zjistil, že v mém spacáku spal úplně někdo jiný, ale co... když dobře posloužil... Také je zajímavé, že po ránu je velice oblíbená činnost dlouhééé sezení a koukání po okolí, posléze do blba:) (či na blba?:)). Po dostatečném probuzení jsem si dal snídani v podobě toastů a šel jsem si s Fairem trochu zašermovat s železem. Ovšem když jsem dostal meč do ruky, tak k mému zděšení (a daleko většímu Faireho zděšení) jsem zjistil, že jsem zapoměl snad vše, co mi můj učitel někdy i bolestivě vtloukal do hlavy – kryty, krokování, no prostě hrůza to byla – z mé strany:). Nakonec jsem si přeci jen moc neublížil a s Faireho mečem se bojuje naprosto úžasně!


Pak přišla smutnější část conu, a sic balení. Také bylo oficiální ukončení elfconu, kde měli organizátoři poslední možnost se vypovídat, a také nám poděkovali a zdali jsme byli spokojení s přednáškami (s klidným srdcem můžu říct, že snad nikdo z Vlaštovek se ani jedné neúčastnil:)) a pozvali nás na Taurcon a na další ročník ElfConu, na který se už velice těším, a rozdali diplomy za umístění v turnajích (ty šipky... fňuky fňuk :)) a tak vůbec... prostě jako každé oficiální ukončení (teda to bylo první, které jsem viděl:))


A pak přišla vůbec nejsmutnější část conu a sic odchod a loučení... cesta na nádraží nebyla lehká a přišli jsme tam tak tak... teda jak kdo... pražské části osazenstva conu (tedy i Vlaštovkám) ujel vlak asi o dvě, tři, čtyři minuty a brněnská část vlak stihla jen proto, že měl zpoždění. Ale byla docela sranda, jak si všichni pražští kupovali jízdenky asi ve 14.03, když vlak měl odjezd ve 14.02:) Tak už jen to rozloučení a cesta domů. Ujal jsem se ještě půjčeného štítu a meče a tak na mě lidi po cestě koukali ještě divněji, než když jsem měl jen ty šípy:)


Tak... a to je konec mého povídání... a nakonec...


A nakonec bych se nejdřív chtěl omluvit všem, jejichž jména jsem zkomolil, či ještě zkomolím (až zjistím které ke komu patří, tak se je doučím:), protože zatím mám v těch jménech zmatek:) a také všem, komuž jsem způsobil nějakou tělesnou újmu.


A hlavně bych chtěl poděkovat v první řadě organizátorům, že uspořádali tak skvělou akci, Gudrun a Keplíkovi zvlášť za přípravu skvělých toastů. Dále Orseze, že mi přivezla meč a štít a vůbec že jsem se s ní znovu setkal. Potom Fairemu, že mě „donutil“ na tuto akci přijet a že jsem ho znovu viděl a že jsem díky němu poznal Vlaštovky, poté Vlaštovkám, že jsem je poznal, že vydržely mou přítomnost:) a že jsem se mohl alespoň na tento víkend stát jejich součástí, mé skupině Norno (spolubojovnice Aldariel a Mín) a vůbec všem čtyřem skupinám Vlaštovek (pro pořádek je vypíšu, abych nebyl nařčen, že jsem na někoho zapoměl – má skupina Norno, skupina Maiwe – Faire, Silmeriel, Gwaire a Ailinion, skupina Alkwa – Tinwe, Súrendil, Arieglin, Vláďa a více méně nebojové postavy Altariel, Orsega, Pavluška, Idriel a Laisi) a již zmiňované Bílé straně, že jsem s nimi mohl bojovat, zvlášť mé bojové družce Iriel, která mi byla po celou dobu conu oporou hlavně, ale nejenom v boji a také velké poděkování Laisi, že jsem se s ní konečně seznámil a že pro nás připravila úžasnou elfí slavnost v elfím koutku. Potom elfímu lučištníkovi Světlušce za podporu v boji a za mnohé informace o lukostřelbě. A nakonec i temné straně za to, že byli tak skvělými a houževnatými protivníky.


DĚKUJI, DĚKUJI, DĚKUJI!!!


Z celé akce jsem si odvezl hluboko vryté krásné zážitky na které jen tak nezapomenu a to dosti dlouho, zda-li vůbec:)!!!




Aramis