Elfcon




















Co je nového       Předchozí Elfcony      Diskuse o Elfconu       Kontakty a odkazy



Elfcon 2002

Jsem naprostým nováčkem, takže moje dojmy mohou být zkreslené, a nebylo také v mých silách absolvovat celý bohatý program, trvající hluboko do časných ranních hodin, nicméně nemohu odolat pokušení aspoň trochu vylíčit své zážitky. Jsou vesměs krásné. Zatímco předchozí účast na Raukonu (moje vůbec první zkušenost tohoto druhu) - přestože chápu, že pořádat podobnou akci pro třikrát tolik lidí musí být téměř nad lidské síly - ve mně zanechala asi nesmazatelný dojem naprostého chaosu, nekonečného čekání na pustých školních chodbách a předraženého slabého čaje, k němuž byl člověk nucen přikusovat vlastní umolousanou housku, z Elfconu mou asi nejsilnější vzpomínkou zůstane srdečná atmosféra mezi spoustou milých lidí (?), subtilní, ale nezdolná Gudrun, která mě zahrnula péčí až mateřskou (pokud se takhle starala o blaho každého z účastníků, opravdu klobouk dolů!) - a dostatek vydatné a chutné domácí stravy za lidovou cenu. Akce pak začínaly - a dokonce i končily! - včas a na předem ohlášených místech, přehledně a logicky označených Imladris (přednášky), Dagorlad (herní turnaje), Mandos (spánek) a samozřejmě Dno pytle (jídlo). (I když vůbec nejkouzelnějším nápisem - Minas Morgul, prosíme nevstupovat! - se honosila místnost, vyhrazená devíti organizátorům.)

Díky tomu dokonce ani nutnost vlastní přednášky nezkazila celkový přjemný dojem a přesně v okamžiku, kdy se obloha zatáhla těžkými černými mraky a začalo hustě sněžit, přišel čas na zlatý hřeb programu - čtyřhodinovou hru v přírodě. Ale mírná nepřízeň počasí byla jen malou cenou za to smět se účastnit oživení mého milovaného příběhu Posledního spojenectví. (Tím nechci říct, že jsem čekala výlet do Středozemě - Elfcon je přece jen svět sám pro sebe.)

Když jsem asi s hodinovým zpožděním, způsobeným mou zvláštní schopností zabloudit téměř kdekoli a za jakýchkoli okolností, dorazila na místo konání, začala jsem se pomaloučku orientovat a sbírat informace. Přitom jsem zjistila několik pozoruhodných skutečností, například to, že elfové chránili svůj lembas před zneužitím nepovolanými jedinci tím, že ho natírali jedovatě zelenou barvou, a athelas je rostlina z rodu brukvovitých, nebo to, že úkoly, rozdávané na počátku jako cosi nesmírně důležitého, nemají pro hru podstatný význam, a že tudíž nevadí, že se velmi liší co do náročnosti (někomu stačilo strávit pět minut ve věži spřátelené mocnosti, zatímco jiný měl střežit naleziště - to jest stát u něj ve vánici a ledovém větru - "nejméně hodinu") a občas jsou drobet nesmyslné v rámci příběhu (elf se má stát "aspoň jednou" přízrakem) nebo i hry samotné (střežit naleziště před každým, ať je to přítel či nepřítel). Zatímco nezkušení či idealističtí hráči plnili své úkoly s obdivuhodným nasazením, staří mazáci se prostě vrhli na místa, kam orel štědře natrousil suroviny, a získali tak v pár vteřinách bezpracně větší bohatství, než by jim kdy za splněný úkol mohl poskytnout jejich velitel (zejména Gil-Galad se svou, řekněme, chvályhodnou šetrností - viděla jsem na vlastní oči, jak splnění toho drastického hodinového úkolu odměnil jedním kouskem lembasu!).

Pokud jde o osobnosti účastníků hry, mé sympatie si velice rychle získali skřeti. Za prvé chtě nechtě nezapřeli svůj elfí prapůvod a jednali jako skuteční gentlemani (na rozdíl od některých zpustlých Východňanů). Značnou míru ohleduplnosti k spoluhráčům projevili už tím, že se svědomitě načernili, takže byli dobře poznat, zatímco mezi ostatními ustavičně docházelo k rozhovorům typu: "S kým mám, prosím, tu čest? - Aha, tak to se neobtěžujte, půjdu jinudy," anebo dokonce: "Stůj, co pohledáváš na výsostných stezkách Východního království - a kdo vůbec jsi?!" "Já jsem Východňan." "Aha, tak vítej na naší cestě!" Jistou bytost, která pomáhala Spojencům, ale zároveň byla ochotná se bít s každým, kdo bude odporovat jejímu tvrzení, že Gil-Galad je prasák, se mi nepodařilo identifikovat dodnes. Pravděpodobně se jednalo o nejakou smíšenou rasu, protože se sice projevovala neelfsky nekulturně, ale pohybovala s přirozeným půvabem - a její slova měla v sobě jistou dávku jasnozřivosti, jak ještě zmíním.

Za druhé skřeti hráli své role s velkým nadšením a jiskrou, ale zároveň v jejich vojsku panovala železná kázeň. O Spojencích se to žel říci nedá: většinou to byli individualisté, schopní poslouchat rozkazy svých zoufalých velitelů sotva pár vteřin, než se pustí do nějaké akce na vlastní pěst, a na druhou stranu tříštící všechny bojové operace nekonečnými poradami, až byli nakonec někteří z nižších vojevůdců dohnáni k tomu, že místo majestátními chorály pobízeli své řady pokřikem výrazů, které by Tolkienovi přirozeně monogamní elfové pravděpodobně ani nechápali.

Vůbec je zajímavé (a opravdu škoda), o kolik víc se temné síly dokázaly ve svých rolích "odvázat" než jejich protivníci. Tohle je asi jakási specielní vlastnost naší doby: vyžívat se ve službách Zla je plně společensky únosné, zatímco ten, kdo v hloubi duše touží stát se elfem, se za to tak trochu stydí i sám před sebou. Dovedu si představit historické epochy, kdy by tomu bylo přesně naopak a nemůžu si pomoct, připadá mi to logičtější.

Samotný příběh zaznamenal několik překvapivých zvratů, v nichž Gil-Galad, jak už naznačeno, sehrál poněkud ponižující a politováníhodnou úlohu - pravděpodobně přece jen do jisté míry zdecimován nyní už tříhodinovým stáním ve své "věži", která se nacházela na místě nejvíc vystaveném vánici a jak už tomu u elfích staveb bývá, před počasím příliš nechránila. Právě v okamžiku, kdy byla Barad-dúr srovnána se zemí a všichni skřeti pobiti, ukázalo se, že upadl pod moc Sauronovu a byl přinucen nejen s ním podepsat potupnou spojeneckou smlouvu - jeho poddaní ji ostatně nikdy neuznali - ale také uzavřít nerovný sňatek s jakousi Východňankou. Než se Spojenci z tohoto úderu vzpamatovali a dohodli se na další akci, skřeti si vesele zaběhli do Mandosu a nechali se reaktivovat. (Tím se mimochodem jen potvrdil jejich skutečný charakter, protože obyčejný skřet by se samozřejmě k Mandosu nepřiblížil ani na vzdálenost deseti světelných - valinorských - let, natožpak aby ho tam přijali.)

Ale konec vše napraví. Když se posléze jistá heroická elfí princezna snížila k zasnoubení se Sauronem, aby z něj obratem ruky vymámila Jeden prsten a s dojemnou loajálností odevzdala svému pochybnému veliteli, vyšlo konečně najevo, že Sauron, šlendriánem při jeho výrobě a následným neopatrným zacházením, zničil Prsten už dávno sám a je tudíž delší dobu jen neškodným přízrakem, ženoucím obě strany k zbytečným obětem svou typickou metodou lží a přeludů. Znechutilo je to natolik, že se domluvily na tradiční poctivé závěrečné bitvě, v níž Spojenci potvrdili své definitivní vítězství díky tomu, že nejnebezpečnější Východňané nepochopili, že ještě není konec, a radostně se odebrali pod střechu.

Následovala velmi vítaná společná oslava a regenerace v restauraci, kde byla podle informací v programu jídla předem vybrána, aby se obsluha urychlila. Pořadatelé nepochybně věděli, co dělají, neboť i přes tento strategický tah někteří ještě čekali na jídlo, zatímco jiní už odcházeli. Panují dohady, že to snad může být způsobeno už jen nedostatkem nádobí a že si tudíž na příští Elfcon nepovezeme jenom hrníčky, ale také talířky.

Na večerní program se Sauron dostavil už zase ve zrádně sličné podobě a rychle získal všechny přítomné na svou stranu úchvatnou přednáškou o filmovém zpracování jedné epizody svého pestrého života.

To jsou veškeré moje zážitky. V tomto bodě jsem se ve stavu polomrtvém odebrala spát, zatímco ostatní se vesele chystali ke sledování ještě asi tří filmů po sobě. Přesto musím říct, díky, lidi, připravili jste mi nevšední den!


Laisi Finwen