Elfcon




























































Co je nového       Předchozí Elfcony      Diskuse o Elfconu       Kontakty a odkazy



Deník šílené elfky

DEN PRVNÍ:

Milý deníčku, tak je to tady. Den, který jsem očekávala s rozporuplnými pocity, den, kdy se vydám tam, kam se dosud málokdo vydal. Sauron ví, co všechno mě tam vlastně čeká...

Začalo to poněkud chaoticky. Vyřvávání časomíry se nedalo přeslechnout, a tak jsem několik okamžiků bojovala se svojí leností, než se mi podařilo vstát. Ale dokázala jsem to. Patřičně jsem se ustrojila a chystala zásoby na cestu, což byl problém, neboť v celém domě nebylo nic jiného než tři týdny starý lembas. Ale tetička Limmel tvrdí, že z nouze ctnost a že správný elf se spokojí i s málem a je skromný. Ovšem tři týdny starý lembas je tvrdší než mitril a chce to hodně dlouhé louhování ve vodě, než se dá alespoň naporcovat velmi ostrým mečem. Ale ona Limmel dosti přehání. Jednou, poté, co mi udělila některé ze svých kázání o elfím chování, jsem ji šmírovala. Věděla jsem, že k jídlu už toho moc nemá a chtěla jsem se přesvědčit, jestli je opravdu tak počestná, jak tvrdí. Ale chyba lávky! Ani si okoralého, a Elrond ví, jak vlastně starého bukvicového koláče nevšimla a vyplížila se ven. Kam šla, to už nevím, ale možná to mělo nějakou souvislost s krádeží medových koláčků Paní Galadriel.

S tím nejnutnějším jsem tedy opustila dům. Lembas byl skutečně přestárlý, neboť mě nepříjemně tlačil do pravé lopatky a navíc tornu převažoval na jednu stranu. Poněkud nahnutě jsem se doklátila do stájí a osedlala svého věrného Miar, který měl z mého postoje ohromnou švandu. Brzy ho to však přešlo, posměváčka jednoho, protože jsem batoh přivázala k sedlu, aby si přítomnosti lembasu užil také on. Na místo určení jsme pak již dorazili bez nehody. Sice jsme cestou minuli několik skřetů, ale ti byli neškodní. Stáli podél cesty a somrovali něco k jídlu. "Nemáte drobné, slečinko?" oslovil mě jeden z nich. "Nechceš trošku lembasu, strejdo?" ušklíbla jsem se na něj a významně poklepala na brašnu. Zadunělo to a skřeti v hrůze před tajnou ničivou zbraní prchli do Temného hvozdu.

Místo určení byl honosný dům, postavený kdysi dávno neznámou rasou. V současné době byl neobývaný, ale podle výzdoby interiéru soudím, že si zde dávala dostaveníčka mládež z širokého okolí. Miar jsem přivázala do kolny a vešla dovnitř. První, co jsem spatřila, byl, ó hrůzo!, trpaslík. Stál naproti mně, měl oblečenou kroužkovou košili přepásanou kouskem kůže, vesele se zubil a nebyl to nikdo jiný než Gror. Vyloudila jsem na své tváři neidentifikovatelný výraz a vykročila směrem k němu, držíc ruku na brašně, když tu se náhle rozletěly dveře, ze kterých vyrazil elf. Nebezpečně jsem se zapotácela, ale nakonec jsem to vybrala a opřela se o futra, abych si ho lépe prohlédla. Byl celý v zeleném a boky mu obtáčel hnědý opasek. Na hlavě měl nejnovější módní kreaci: copánky, copánky a zase copánky, které mu měkce splývaly podél skrání. No, co vám mám povídat. Prostě elf jak za časopisu BravoElvenmaiden. Vrhl na mě po straně pohled svých hnědých očí a mě napadlo, odkud se asi vzala postava Puka. Vyplázla jsem na něj jazyk a šla se upsat ďáblu, vlastně Gudrun. Seděla za stolkem v černé splývavé róbě a já si najednou přišla velmi trapně. Všichni tady byli tak vyfintění, i ten zatracený trpajzlík, a já? Zelené kalhoty, šedá halena, zlatý opasek se čtyřlístkem z mitrilu. Myslím, že bych se do časopisu jen tak nedostala. "Ale co," řekla jsem si. "jsem tu pracovně, tak jakýpak úbor?" No, ve skutečnosti jsem předchozí večer loudila na mamince její nejlepší šaty, ale bez úspěchu.

Pozdravila jsem se se všemi kolemjdoucími a šla si odnést brašnu do Mandosu, což byla převeliká místnost, určená k rozjímání, a jak jsem později zjistila, i k různým dalším neřestem. Vybalila jsem si pokrývky na spaní a svůj plášť a zahalila se do něj. Je to krásný, modrý, hebký a zatraceně těžký plášť a co víc, je mi velký. Aby taky ne, když ho přede mnou nosil Havran, což byl na místní poměry skutečný přerostlík. Vracela jsem se zpět do vstupního sálu, což nebylo snadné. Havranův plášť jsem naposledy oblékla před třemi léty při nějaké slavnosti a od té doby ležel hluboko ve skříni. Pohybovat se v něm vyžadovalo nejen odvahu, ale i jistou dávku zručnosti, a málem jsem se několikrát přerazila o různé předměty, než jsem si na něho zvykla.

Vstupní sál se mezitím poněkud naplnil. Kolem mě proudili bojovníci nejrůznějšího věku a pohlaví, půvabné dámy, jejichž hrdla obtáčely krásné šperky, několik plavovlasých elfů s typickým účesem a sem tam i pár trpajzlíků. Cítila jsem se trošku nejistě. Tolik nových tváří, z nichž vyzařovala dálka jejich domova. Zamyšleně jsem se opírala o vstup do Dna pytle, sledovala Grorovu nezměrnou chuť k jídlu, když tu se náhle proslechlo, že se máme odebrat do Imladris. Nějakou chvíli ještě trvalo, než se tam všichni shromáždili a posedali si na připravená místa. Před nás předstoupila neúplná morgulská Devítka a já si je zpytavě prohlížela. Úvodní řeč pronášel Beren, opodál stál maskovaný Sauron Well, další z elfů Wessi, vedle něj Gror, sličná Gudrun a ten zelenej tam v zadu byl Puk, eh, totiž Skogen. Později se připojil ještě Keplík, ale ke kterému národu patří, to jsem nezjistila. Rozhlédla jsem se ještě po okolosedících, kde jsem poznávala pouze MaedhRos, jinak už vůbec nikoho. "No fajn," ušklíbla jsem se. "takže na většinu z nich budu zřejmě ještě nějaký čas volat `hej ty`."

Po zahájení ELFConu (pro Celeborna svatého, proč ELFCon?!? Vždyť elfů tady bylo sotva pět!) následovala Gudrunina přednáška o elfech z Izironku. Poslouchala jsem se zaujetím, protože uměla poutavě vyprávět, ale pak jsem byla čím dál víc znechucená. Kdesi v daleké zemi o nás spisují a tvrdí, že jsme špičatozubatá zvířata s přemírou živočišných pudů. Copak mám upíří tesáky? A ze svého tělesného cítění je u mě občas nejsilnější pouze touha po jídle. Ale jedno se musí uznat, Gudrunina řeč byla přece jen úspěšná. Tu věc si musím přečíst stůj, co stůj! Když skončila, šla jsem si na chvíli protáhnout bolavé nohy, ale pak se vrátila zpět, neboť měl přednášet Well o zfilmované historii Středozemě. Nastoupil před nás, začal povídat a už neskončil. Mám-li být upřímná, získal si ihned můj obdiv. Čím déle povídal, tím déle bych ho byla ochotná poslouchat. Vyprávěl o věcech, které pro mě byly známé i neznámé a to tak, že když přestal, bylo mi to líto. Mému zkroucenému tělu však nikoliv. Kosti zapraskaly na protest proti dlouhému vysedávání a já je šla nechat proběhnout. Na svých potulkách domem jsem narazila ještě na několik dalších sálů. V Dagorladu se pilně hrály turnaje v Aréně a piškvorkách, přičemž se tam zrovna vyskytoval Gror a s někým si to rozdával. Chvíli jsem je sledovala a pak jsem zase odplachtila jinam. Následovala místnost Mordor, temná jak noc a strašidelnější než protéza tetičky Limmel. Nakoukla jsem a vydala se ještě dál. Poslední označenou místností byl Minas Morgul, doupě Devítky, kam ale nebylo radno vstupovat. Ale řekněte sami, odvážili byste se někam, kde je vysoká koncentrace Grorů, Kepliků a Skogenů? Za bobříka odvahy možná...

Poslední přednáškou dne měly být zajímavosti ze skřetího života, ale protože se zařízení rozhodlo stávkovat, byla odsunutá na neděli ráno. Vkročila jsem tedy do Mordoru, kde se snoubí šero s paprsky z projektoru. To, co se promítalo byla rovněž historie Prstenu, ale jaká! Podnikla drtivý útok na mou bránici. Brala jsem to vážně, ale jen do chvíle, dokud si Gandalf neulevil svým "Shit". Pak už jsem neměla šanci. Dozvěděla jsem se, jak to celé ve skutečnosti bylo. Že Aragorn je vlastně Batmanův syn, že Legolas střídá milence rychleji než ponožky, a že šmíruje elfy v trenkách, že zápisy v Morii jsou vlastně soubornou kuchařkou Magdaleny Dobromily Rettigové, a že se do Morie dostanete pouze poté, co vyjmenujete většinu příslušníků čeledi Poaceae. A Boromira nezabili skřeti, ale Gimli s Legolasem navzdory tomu, že to byl bojovník jak sviňa. Po tomhle už jsem neměla sílu na cokoliv jiného a kolem druhé hodiny ranní jsem zkusila ulehnout ke spánku, což bylo téměř nemožné, protože v Mandosu se hrálo a zpívalo a všeobecně bujaře veselilo.

DEN DRUHÝ

Probudila jsem se velmi brzy a malátně se vypotácela z Mandosu ven. I nastalo mé zděšení veliké, neboť za okny se k zemi tiše snášel sníh. Otevřela jsem dveře na rozlehlé nádvoří a rychle zase zalezla zpět. Svět venku byl ponurý a pustý a vítr zalézal do nejmenších skulin v plášti, ale aspoň mě to probralo. Toulala jsem se chodbami a zamířila do Dagorladu, neboť v Roklince i Mordoru vše ještě spalo. Dlouho jsem se samotě netěšila, protože u zrcadla na stěně prodléval drahnou chvíli Well. Po očku jsem ho sledovala. "Pro Sarumana živého, on je ještě ješitnější než já!" říkala jsem si a vykročila směrem k němu, abych zjistila, co to vlastně dělá. A co asi? Náš maskovaný Sauron se odmaskoval a na tvář si natíral hrozivé obrazce. Myslím, že za určitých okolností mohl nahánět strach, ale vzhledem k tomu, že se přátelsky culil, jsem z něj měla spíš legraci.

Netrvalo dlouho a nastal čilý ruch, jelikož dnes mělo dojít k velmi očekávané události, k LARPu. Já jsem byla mimo hru, neboť mé lehce nalomené zdraví silně protestovalo proti panujícím meteorologickým podmínkám. Takže místo do Imladris kvůli pravidlům jsem zamířila do Mordoru na další produkci. To jsem si tedy dala! První z filmů by nikdo do obecné řeči překládat nemusel, protože drtivá většina dialogů se odehrávala na úrovni ugh, uáár, chrmlpfm. Myslím, že se to jmenovalo Army of Darkness. Se stoickým klidem jsem sledovala chlapa s motorovou pilou, oslizlé zoombie a toporné kostlivce. Nejvíc mě na tom všem facinovala Ashova puška. Nemusel jí dobíjet a co víc, na to, že měl jen jednu ruku, byl manuálně zručnější než s oběma. Prostě byl dobrý!
Po tomto hodnotném kulturním zážitku jsme si dali znova Pána prstenů. A tak Tarzan opět lozil po stromech a Legolase vzrušovaly Gimliho vousy.

Příjemnou změnou v programu byla přednáška Laisi Finwen o životě elfů. Bylo tak nádherné slyšet rodnou řeč, která uším smrtelníků zní jako cvrlikot ptáků v korunách stromů. Velmi mě zaujaly drobné scénky i píseň, tak známá a tolikrát zpívaná při různých příležitostech. Ehm, no.. vždycky když se sejde naše rodina a začne pět společně, rve to uši i duši. Táta má příjemně hluboký hlas a maminčin zní jako stříbrná flétna, avšak tetička Limmel, strýček Ervien a strýček Chalin kvičí jak stádo poraněných olifantů. Ale s Laisi, s Laisi jsem se přenesla hluboko do vlastní duše, do zelených lesů a travnatých plání, kudy se prohání Miar a můj stín letí nad krajinou volný a nespoutaný a tento pocit umocnil i starý dobrý lembas, který Laisi napekla. Jenže nebyl to ten můj ztvrdlý a poněkud oslizlý od marných pokusů trochu ho zpoživatelnit, ne, tenhle byl dobrý, měkký a sladší, než bývá u nás doma zvykem.

Mezitím se většina přítomných odebrala na LARP a jejich těžké boty zanechávaly v poprašku stopy. Chvílemi jsem na ně myslela.. jak jim asi je? Vzhledem k tomu, že počasí se úplně zbláznilo, určitě ne lehce. Sníh střídal vítr a zledovatělá krupice. "A já si tady sedím v teple... Jestlipak Sauronovi opadaly ty jeho barvičky?" napadlo mě. Bylo tou dobou už hodně po poledni a já svůj čas trávila sledováním Excaliburu, který mě ale příliš nenadchl. Kdysi jsem viděla Merlina s podobnou tematikou a to byl, pane, zážitek! Opustila jsem Mordor a sedla si k oknu ve vstupním sále. Vločky poletovaly v divokém reji a mně z toho přebíhal mráz po zádech. Teď už jsem na LARPisty myslela v jednom kuse. Do jejich příchodu zbývala slabá hodinka a tak jsem se vrátila do Mordoru a dodívala se na zbytek Excaliburu.

Konečně byli zpět! Větrem ošlehané červené skráně, splihlé vlasy a obrovská únava - to vše měli vepsáno ve tvářích. Ale jejich oči se leskly vzrušením, dokonce i elfům, kteří jinak na sobě nedávají moc znát. Zavládl chaos. Znavení bojovníci, skřeti s rozmazanými šminkami, vyčerpané dámy, ti všichni se spěchali převléknout, neboť na dnešní večer byla plánována společná hostina v hodovní síni na druhém konci přilehlého města. Rozdělili jsme se na několik skupinek, protože nás bylo přeci jen hodně a lokajové nás nestačili obsluhovat. Po mé pravici seděl Gror, v čele stolu Gil-Galad, vlastně Skogen, který si pohrával s Prsteny moci a naproti němu Wessi. Objednali jsme si pokrmy a čekání na ně jsme krátili hovorem. Gil-Galad porušil své vznosné dekorum a začal nadávat na zimu, počasí, opuštěnost, na skřetí žrádlo tvářící se jako lihovinové příšery v muzejních sbírkách, na ostatní elfy, kteří mu houfně chodili vyznávat lásku, ač to byli samí chlapi, a konečně na Saurona, který ho proti jeho vůli oženil s někým, kdo byl o dobré dvě hlavy vyšší než on. Proud jeho výmluvnosti zarazila přinesená krmě, která v něm mizela jako suché dřevo v krbu. Udiveně jsem na něj zírala, jelikož se proslýchá, že žije pouze ze vzduchu a éterických počitků. Vydatné jídlo mu očividně zvedlo náladu, protože se spolu s Grorem pustil do předvádění scének z parodované historie Prstenu, a to tak věrně, že jsem se prohýbala smíchy. Hodovní síň jsme pak všichni opouštěli v družném hovoru.

Po návratu se slova opět ujal Well a znova dokázal, jaký vypravěčský um se v něm skrývá. Rozohnil se tak, že vyzradil téměř všechno o skřetech, čímž rozladil Skogena, neboť skřeti byli jeho píseček, o který se s námi měl podělit až následující ráno. Když skončil, dala jsem se do řeči s dívkou, která si, myslím, říkala Fionna. Povídaly jsme si o zdejších lidech, přetřásaly skřety a elfy a nakonec nás naše kroky zavedly k místu, kde den předtím seděla Gudrun a zapisovala příchozí. Usadily jsem se tam a ona mi ukázala svůj mléčný opál. Byl to vpravdě zvláštní kámen, nestudil, ale ani nepálil. Připomínal mi spící bytost, která svou sílu projeví, až když se probudí. Fionna tvrdila, že na některé působí velmi negativně, mě však nedělal nic.

Další ďábelskou věcí toho večera byl nález časopisu místní mládeže s lichotivým názvem: Skřetice a louskáček. Vyprávěl o neuvěřitelných a vzrušujících příhodách světoznámé skřetice Barb, která slavila Vánoce a užívala si hrátky na sněhu. Její duchaplné dialogy mě oslňovaly a byly něčím tak vysokým a nepochopitelným, že i elf si přišel jako mentální trpaslík. Tou dobou už jsem byla značně znavená a předchozí probdělé noci na mně začínaly být znát. (Až vám někdo bude tvrdit, že elfové nepotřebují odpočívat, že jsou svěží a hrdí a vytrvalí, nevěřte jim. Mají stejné kruhy pod očima jako všichni ostatní.) Zápasila jsem sama se sebou, ale nakonec, když minula půlnoc, ze mě únava opadla a já se připojila k debatnímu kruhu v Imladris a myslím, že to byla velmi sladká třešnička na ELFConím dortu. Sedělo nás tam v čele s Františkou Vrbenskou několik a po různých rozhovorech se naším tématem staly sny. Přiznávám, víc jsem se vyptávala než vyprávěla, ale i tak to byl nezapomenutelný zážitek. Nevím jak pro jiné, ale pro elfy znamenají tyto seance hodně. Představovala jsem si, jak sedíme potmě v místnosti, kde jediným zdrojem světla je svíce a její plamen přebíhá po tvářích ostatních a dokresluje na jejich skráně pocity jejich nitra a rozjitřuje jejich duše... Hodně nám toho vyprávěl Well. Jeho Sauroní image bylo to tam a i přes znatelné tělesné vyčerpání jeho očima probleskovalo nadšení. Pozorně jsem si ho prohlížela a naslouchala se zájmem jeho povídání. Když mluvil o létání nebo o starém hradu, bylo vidět, že to všechno znova prožívá. Mezitím kolem dokola obíhala láhev medoviny a Wulf, který zřejmě trpěl jistým druhem neurotické potřeby neustále mačkat spoušť svého fotoaparátu. V pět hodin ráno se skupinka rozpadla a jeden po druhém jsme zalézali do svých pelechů, jen několik z nás neodolalo, aby si znova nepřečetlo Skřetici a louskáčka. V půl šesté jsme ve vstupní hale zbyly jenom tři, Františka, MaedhRos a já. Nakonec Františka odešla, Maddi se vytratila do Mordoru a já nerozhodně přešlapovala a přemítala, má-li ještě cenu jít spát. Obzor za okny se rozjasňoval počínajícím svítáním a já se nakonec rozhodla, že čtyři hodiny spánku se můžou hodit a tak jsem se po špičkách vplížila do Mandosu a uložila se ke spánku.

DEN TŘETÍ

Třetí den začal už vlastně mým odchodem do Mandosu. Probudil mě velmi hlasitý hovor dvou lidí, kteří si museli vybrat ke svému dostaveníčku místo zrovna vedle mých pokrývek. Nevlídně jsem na ně zavrčela a otočila se na druhý bok, nicméně vyřvávali tak, že jsem další pokusy o spánek vzdala. Vymotala jsem se z dek a šla si omýt obličej, ale to jsem neměla dělat! To, co na mě zíralo ze zrcadla mohlo být dost dobře Glumova mladší sestra. Opuchlé oči, zelená barva, to mám být já? Znechuceně jsem se odvrátila a opustila tuto místnost pravdy. Vydala jsem se, no, spíš vypotácela do Imladris, kde zrovna probíhala Elrondova rada. U Celeborna, kdyby se slyšel! Jeho hlas se prohloubil a jeho vznešená slova se smrskla v huhlání, huhňání a bručení. Stejným rázem pak spustil i Legolas a Boromir, který, ač měl zajisté na mysli Gondor, neustále vykřikoval: `kondor`. Vrcholným číslem pak byl Arwenin a Aragornův výstup. Dovedete si představit, že by jste někomu vyznávali lásku mručením a hlasem podobným projevu nějaké hodně velké a hodně hloupé příšery? Příčinou tohoto však nebyla náhlá puberta výše uvedených, ale drobná závada techniky. Nemyslím však, že by to komukoliv vadilo; svorně jsme se pochechtávali všichni. Po této ranní rozcvičce následovala Skogenova přednáška o skřetech. Téma bylo zajímavé: jak se vlastně rozmnožují skřeti? Zasvěcený by možná odpověděl, že nejlépe dekapitací nebo čtvrcením, ale já byla zvědavá, na co se vlastně přišlo.

Na úvod nás Skogen seznámil s nejčastěji se vyskytujícími skřety vůbec, a poté se dostal k tomu množení. Existuje několik teorií a jedna je podivnější než druhá. Kdybych byla skřetí slečnou, obdržela bych od svého vyvoleného klobouček, pak jídlo a nakonec "bejvák" a o vzniklého potomka bych se pak skoro nemusela starat. Nojo, ale už jste někdy viděli skřeta, aby dobrovolně hnul prstem? Natož aby dělal takové cavyky s namlouváním? Myslím, že až se budu vracet domů, trochu se na to těch somráků poptám.

Po přednášce se slova ujal Beren, aby ELFCon zakončil. "Co? Už je konec?" chtělo se mi zavolat, ale pak jsem si uvědomila, že má pravdu. Po jeho projevu už se nedělo téměř nic, jen Gror zhodnotil proběhlé turnaje. I nastalo pakování veliké a kolem poledne už byste nenašli v Mandosu ani živáčka, jen několik pozůstalých poklízelo Imladris, Dagorlad, Dno pytle a Mordor, pouze do prostor vyhrazených morgulské Devítce se stále ještě nikdo neodvažoval. Na mě padl jakýsi podivný splín a najednou jsem nevěděla, jak se tvářit. Atmosféra byla ta tam, ale notný kus z ní ve mně stále přetrvával. Gudrun se vzdala svých šatečků, Gror shodil kroužkovou košili, Skogen vyměnil svůj obleček za mikinu a džíny a ani Sauron Well už neměl své "plášťování", zato všem vytrvale nabízel hnus nejvyššího řádu, amorfní patlaninu, která se v barbarských krajích nazývá mejdlíčko.

Domů se mi ještě nechtělo a tak jsem přiložila ruce k dílu, no, občas spíš jen tak postávala a konverzovala s ostatními. Když bylo poklizeno, rozloučila jsem se a šla si do kolny pro svého Miar. Vesele se na mě zubil, ale mě nějak do zpěvu nebylo, i obvyklá drzost, jak by řekla tetička Limmel (já tomu říkám upovídanost), mi chyběla. Pomalu jsem odváděla Miar pryč a neustále se ohlížela přes rameno a vnímala tu budovu i ty tři uběhlé dny, které se zapsaly zlatým písmem kaligrafů do ELFConních dějin. Nakonec jsem vyskočila do sedla a odcválala vstříc mlhavému obzoru a za mnou jako neviditelný šál vlála ta podivuhodná a nepopsatelná atmosféra conu. A dobrodružství pokračuje...

P.S.: Možná by vás ještě zajímalo, co se stalo s tím mým oschlým lembasem. Po marných pokusech ulomit z té věci alespoň malý kousek a následně ho pozřít, jsem ho neprodyšně zabalila a odhodila do koše k recyklaci. Tuším však, že byl zanedlouho poté objeven místní mládeží a posloužil k nejrůznějším účelům, a protože byl skutečně nerozbitný, možná si s ním hrají dodnes.

Po příjezdu domů jsem byla podrobena křížovému výslechu tetičkou Limmel a celou rodinou. Vysvětlovat po dvacáté osmé, jak to bylo, kde to bylo a proč to bylo, mě zmohlo natolik, že jsem upadla do bezesného komatu. Druhý den ráno jsem vyrazila opečovávat botanickou sbírku, a tak jsem čelila nechápavým pohledům, když jsem stála nad ošatkou kukuřice a zaříkávala ji, aby se otevřela, eh, vyklíčila.

Spánkový deficit jsem dohnala až týden poté a stejnou dobu ve mně přetrvávala ta zvláštní nálada, která pak, Legolasžel, nakonec ustoupila do pozadí. Přesto mám pocit, že jsem prožila něco nezapomenutelného, co se mi občas připomene, jako dnes, kdy strýček Chalin v dobrém rozmaru donesl láhev medoviny. A tak mi nezbývá než dodat: ELFCone, díky!

22. - 24. 3. léta Elfa 2002, Havlíčkův Brod

Tento deník bych chtěla věnovat všem, kteří měli s ELFConem co do činění, a ač jeho forma možná neodpovídá, je malým poděkováním a vyjádřením obdivu a úcty akci tak jedinečné, že jsem ochotně přemáhala spánek, jen abych mohla naslouchat podivuhodným příběhům, akci, jejíž přítomnost jsem cítila ještě týden poté, akci, kde se na chvíli zastavil čas, akci, z které už od prvního okamžiku, kdy jsem vstoupila do budovy, dýchal úplně jiný svět, než panoval venku, a určitě to nebylo tím, že panovalo ošklivé počasí a vevnitř bylo útulno.

Zvláštní dík pak rozhodně patří morgulské Devítce, lidem, kteří přestože byli sami vyčerpaní, dělali všechno proto, aby se nám tam líbilo. Berenovi, který Con zahájil i ukončil a jinak byl velmi nenápadný, Grorovi s nezměrnou chutí k jídlu, kterému se nakonec podařilo dát všechny turnaje dohromady, Gudrun, která, kdykoliv jsem vkročila do Dna pytle, tak mistrně a rychle uspokojovala náročné požadavky všech hladových a žíznivých, Keplikovi nejen za Režijní elfolapku, Skogenovi, který se navzdory sněhu, větru, únavě a zimě dokázal usmívat a spolu s Wessim dávali dohromady zkolabovanou techniku a samozřejmě maskovanému Sauronu Wellovi, který elfí trio završoval.

A tak si myslím, že tenhle, ač malý co do počtu účastníků, ale velký svým duchem, že tento ELFCon nemohl dopadnout jinak, než dopadl - velmi pozitivně. Lituji na něm pouze jediné věci - byl pro mě příliš krátký.


Arevin